Zde se můžete dočíst některé zajímavé teorie a hypotézy. Teorie jsou výplodem několika müsli, které se daly dohromady. Co vzniklo si můžete přečíst sami. Jména mých ko-filozofů sdělím pouze na speciální ústní požádání. Mohu ovšem zveřejnit krycí jména, takže díky Didíku , Bimbo , Jacku , atd.
Žlutost banánů způsobuje rychlost jejich rotace okolo jejich vlastní osy. Kdyby se banány točily pomaleji, tak by si je lidé pletli s jahodami. To by zároveň způsobilo, že by na ně začali močit.
Opice močí na banány z důvodů, které jsou velmi prosté. Jsou naštvané, že to nejsou jahody. Opičí moč však způsobuje, že se banány otáčejí rychleji, a tak vypadají jako banány. Kdyby opice přestaly močit na banány, tak by byly červené, opice by si je pletly s jahodami, lidé také, a tím pádem by na ně močili. Z toho vyplývá, že někdo musí močit na banány, aby si je nikdo nepletl s jahodami. A protože člověk je tvor moudrý, tak to za něj dělají opice.
Ve vesmíru je tma, protože tam není dostatek světla. Když budete chtít zápalkou osvítit hangár na boeing, tak tam taky bude tma, ve které bude vidět jen ta zápalka. Hvězdy jsou takové zápalky a vesmír je hangár na boeing.
Tato teorie se nezabývá existencí boha, nýbrž tím, jak vypadá, pokud existuje. Také tady konečně uvádíme na pravou míru lživé výroky z Bible. Bůh je tvor ne nepodobný člověku. Jediný rozdíl je v tom, že Bůh nemá bradavky. Když už boha začala bolet ruka, tak stvořil ženu k potěšení svému. Tu pojmenoval Eva. S ní měl potom dítě, které pojmenoval Adam. A dál už to znáte...(Tato teorie se opírá o prokázané vědecké výsledky, že plod muže se vyvýjí z plodu ženy, tudíž muž nemohl být první. Další verze této teorie je, že Bůh je žena, což by znamenalo, že se jmenuje Eva, a když jí začala bolet ruka, tak stvořila Adama k potěšení svému.)
Po dlouhém dumání a přemítání jsem došel k závěru, že člověk teče. Vysvětlení je prosté a jednoduché. Vzhledem k tomu, že člověk je ze 70% - 80% tvořen vodou (chem. hádvaó), nemůže si jen tak chodit, jak se mu zachce. Ještě jsem neviděl chodící vodu, ani jenom 70% vodu. Pokud jste někdo už viděl 70% chodící vodu, tak mi dejte vědět. Takže tedy vzhledem k tomu, že člověka tvoří ze 70% voda, která teče, musí celý člověk alespoň ze 70% téct. Tato myšlenka mě dovedla k závěru, že člověk z většiny teče, tudíž zaokrouhleně teče úplně. Z toho také vyplývá, že otázka "Kam jdeš?" je zcela nesmyslná, a proto chybná. Správná formulace by měla znít "Kam tečeš?".
Všechny tvary, které člověk vnímá, jsou pouhá iluze. Skutečnost je taková, že jediný skutečný tvar je koule. Problém je však v tom, že koule je nespatřitelná a nedotknutelná ani se nedá jinak zachytit. Iluzorní tvar se stává koulí kdykoliv s ním není v kontaktu nikdo, kdo by o tom mohl vyprávět. Kontaktem se rozumí oční kontakt, hmatový vjem atp.. Tvary, které by nám zdánlivě mohly připadat jako koule, ve skutečnosti koulemi nejsou, nýbrž jsou to nekulaté tvary kulovitého vzezření, protože, jak už bylo řečeno, koule jsou nedotknutelné a nespatřitelné ani jinak zachytitelné.
Čas je prý válec. Alespoň to říkal jeden člověk, kterého znám. Ovšem čas je válec jen v tom případě, že s ním jsme v kontaktu. Kdybychom přestali být v kontaktu s časem, tak by z něho byla koule, rozplynula by se iluze válce. Je ovšem značný problém nebýt v kontaktu s časem. Museli byste být mimo čas a navíc za rohem, který se točí. Mimo čas a za rohem proto, abyste nebyli v kontaktu, ani očním. A dotyčný roh se musí točit, protože co se netočí, to je průhledné. Kdyby se tedy dotyčný roh netočil, tak byste byli v očním kontaktu s časem, tudíž by předstíral válec. Takže tedy čas je koule, tvářící se jako válec.
Čtvrtý rozměr (čas) je tedy koule. To ovšem znamená, že předchozí tři rozměry jsou také koule. Takže pojmy jako 3D, 2D, 1D nebo 4D jsou nesmyslné, naprosto chybné. Správně by se mělo používat 3koule, 2koule, 1koule nebo 4koule. Ale to vlastně taky není úplně pravda. Protože vše je koule, tak i čísla jsou koule. Pro úplnou správnost by se tedy mělo používat výrazů koulekoule, koulekoule, koulekoule nebo koulekoule. Avšak ani to není úplně přesné. Koule jsou i slova. Koule koule koule koulekoulekoule koulekoulekoule koulekoulekoule koule koulekoulekoule (Překlad:"Naprosto správně je 3D, 2D, 1D nebo 4D.")
Teorie clap for... je již dosti vyzrálá. Řekl bych, že byla vlastně úplně první. Dlouhou dobu jí nikdo nebral jako teorii, ale jako fakt. Asi proto se dostala sem, protože všechny zde publikované teorie jsou holá fakta. Vtip je v tom, že musíte zatleskat, kdykoliv se někomu něco povede. Ale není to jen tak obyčejné zatleskání. Je to clap for... tleskání. Vždy než zatleskáte, musíte říct clap for a jméno osoby nebo jiné poznávací znamení, aby ostatní věděli, pro koho tleskáte (Např.: Clap for ten pán, co se koupe ve fontánce úplně nahý). S okamžikem, kdy toto dořeknete začnete tleskat. Musíte tleskat rytmicky. Po prvním tlesknutí následuje druhé, po kterém následuje pauza, po které následují tři tlesknutí za sebou, opět pauza a zase dvě tlesknutí (Např.: Clap for Igor clap clap - clap clap clap - clap clap). Teorie clap for... vznikla po shlédnutí videa, které nám mělo ukázat, jak žijí děti v Africe. Na jednom záběru byla škola, kde dítě správně zodpovědělo otázku a učitel řekl: "Clap for Mhuti", načež děti udělaly clap for...
Myslíte si, že nemáte nic? Máte pravdu. Nic opravdu nemáte. Nic jako takové je až za hranicemi vesmíru, tedy není. Vzhledem k tomu, že k tomu, abyste měli něco, stačí mít třeba jen elektron, museli byste nemít naprosto nic, abyste nic měli (ovšem i kdyby se vám podařilo nic nemít, tím pádem mít nic, tak už byste vlastně měli něco v podobě ničeho, takže byste zase neměli nic). Z tohoto hlediska je tedy existence ničeho naprosto nezvratitelně vyvrácena. Ovšem za vesmírem je pravděpodobně ničeho habaděj a pokud někdy najdete způsob, jak nic dopravit do vesmíru a zároveň uchovat jeho nicotu, tak vám srdečně poblahopřeji a pak si půjdu natáhnout gumáky na uši.
Kostrokalypsa je obdobou apokalypsy, jak je již z názvu možné odvodit. Rozdíl je v tom, že při apokalypse má být země zničena živelnými pohromami, zatímco při kostrokalypse se počítá s tím, že připlují gigantické multiuniversální multidimensionální (neexistující v našem vesmíru) piraně a ohlodají celý vesmír. Tím však začne nová éra, kostroéra. Nastane velký kostrotřesk, vznikne kostrovina, kostrohvězdy, kostroplanety, KostroZemě, na které se budou vyvíjet kostrosauři a po nich se postupně vyvinou kostrolidé z kostropic. Ti budou kostrohrát kostrangue, kostrodívat se na kostrovizi, kostrochodit do kostropráce a tak dále. Tato teorie původně vznikla z následující teorie (Kostrolečko, kostroule) , takže by bylo záhodno, kdybyste si jí, prosím, přečetli.
Na úvod by bylo dobré vysvětlit, co je to vlastně kostrolečko a kostroule. Kostrolečkem byla NEKOKOKO(Nezávislá Kostromise Kostroleček a Kostroulí) ustanovena pita (arabský chléb) - bílá i celozrná. Vybrána byla proto, že kostrolečko je zkratka pro kostrbaté kolečko, čemuž pita jednoznačně odpovídá. O tom není sporu. Vzorec pro výpočet obvodu kostrolečka je O = letopočet(teď zrovna 2005 AD) děleno dvě krát pí(konstanta) krát er(poloměr) (např. "2005/(2*3,14*r)"). Problém je, že poloměr pity ještě nikdy nikdo nedokázal spočítat a asi to ani nikdy nikdo nedokáže, už jen proto, že každá pita má různý poloměr a je různě kostrbatá. Jisté je jen, že každý rok se obvod pity zvětšuje. Vzorec pro obsah byl odvozen od obvodu a zní S = letopočet děleno obvod (např. "2005/(2005/(2*pí*r))"). A nakonec vzorec pro objem byl taktéž odvozen od vzorce pro obvod. Obvod na druhou V = O*O (např. "(2005/(2*pí*r))*(2005/(2*pí*r))"). Vzorce pro výpočty povrchu, objemu a inteligence kostroule bohužel ještě nebyly NEKOKOKOkem stanoveny, jakož ani předmět znázorňující kostrouli. Jisté je jen to, že by to měla být kostrbatá koule.
Po dlouhém rozjímání na kamenných sloupcích rozmístěných kolem městských fontánek a "lozící" stěně jsme došli k závěru, že jsme bůh. Brzy jsme ale zjistili, že to má háček. Máme totiž bradavky, takže pokud jsme bůh, tak se maskujeme. Po ještě delším rozjímání jsme nakonec objevili, že každý člověk je to, co si myslí, že je. Tudíž když si budeme myslet, že jsme bůh, tak budeme bůh a když si budeme myslet, že jsme houskový knedlík, tak budeme houskový knedlík. Problém je jen v tom, že nikdo neví, co si myslíme, takže nikdo neví, že každý jsme bůh nebo houskový knedlík.
Možná se ptáte, co znamená pojem tmové paprsky. Je to vskutku prosté. Stejně jako je žárovka (samozřejmě zapojená do funkčního, nepřerušeného el. obvodu) zdrojem světla, jsou některé věci zdrojem tmy. Vpravdě jsou zdrojem tmy všechny věci, které nejsou zdrojem světla (logicky). A stejně jako jsou světelné paprsky (paprsky světla) , jsou i tmové paprsky (paprsky tmy). Je to již odvěký souboj mezi světlem a tmou, kde, bohužel, tma stále prohrává, takže stačí nepatrné množství světla, aby odpudilo velké množství tmy. Avšak naštěstí jsou tyto veličiny kumulativní, což by mělo znamenat, že čím více je tmy, tím méně jí světlo odpudí a naopak.
Když už jsme u té čtvrté dimenze (koule koule), tak musím dodat, že čtvrtý rozměr ve skutečnosti není čas, ale závislost. Vyplývá to z knihy Čtvrtý rozměr závislosti, kterou se ještě ani nečetl a velice se za to stydím protože už jí mám od Vánoc. Bohužel přednost dostala Historie konopí, kterou sem také ještě nedočetl, protože větší prioritu měla kniha o CSS (Cascading Style Sheets - bez nich by tyto stránky vypadaly trochu jinak), kterou jsem zdárně dočetl, takže se nemusím stydět.
Asi naprostá většina lidí se domnívá, že když někoho políbí můza, tak dostane nějaký
skvělý nápad nebo něco skvělého vytvoří, atd.. Skutečnost je však naprosto jiná.
Už jste někdy něco vymysleli, když vás někdo líbal? Jde to dost těžko. Proto
nás, krásné lidi, něco napadá jen velmi málo. Protože když už nás nelíbá můza, činí
tak někdo jiný. Proto se obvykle zdá, že krásní lidé jsou hloupí a je jen málo vyjímek,
kdy jsou krásní lidé chytří nebo hloupí lidé oškliví. Takže z toho vyplývá, že člověk by
se měl vyhýbat můzám a nejlépe ani nikoho nelíbat, aby dostal nějaký skvělý nápad, třeba
objevil smysl života.
PS: Já jsem krásný, to vy žerete málo mrkve!
Myslím, že většina lidí si myslí, že si ostatní něco myslí, tím pádem si to myslí taky, přitom ostatní si myslí něco jiného, nejspíše to, co si myslí většina lidí, takže si navzájem myslí, že si myslí něco jiného než si ve skutečnosti myslí, ale protože si ten velký počet myslí nedokáže sdělit, co si vlastně myslí, tak si každý dál myslí, co si ostatní myslí, místo toho, aby si myslel, co si ostatní nemyslí, avšak ostatní si toho moc nemyslí, protože si myslí jen to, co si myslí každý, což je to, co si myslí ostatní. Proto si myslím, že by si měl každý myslet, co si myslí, že si ostatní ani každý nemyslí, takže si nikdo nebude myslet, že si každý nebo ostatní něco myslí, protože přesně to si nikdo nebude myslet a každý i ostatní si budou myslet to, co si budou myslet, že je správně.
Teorie triple el (LLL) se zabývá zajímavou skutečností. Zkratka LLL totiž znamená Ledovce Loví Lodě. Občas se dá zaslechnout, že nějaká loď narazila na ledovec, avšak tento výklad situace je dosti nesprávný. Jsou to totiž právě ledovce, kreré narážejí na lodě. Důvod je prostý. Ledovce jsou predátoři, kteří loví lodě. Asi jako kočka loví myš. Pravý podnět k tomuto lovu zatím není zcela znám, ale je nutno podotknout, že výzkum chování ledovců za posledních pár let velmi pokročil a brzy se dá očekávat nějaký zásadní krok jako například objevení řeči ledovců.
Nedávno jsem viděl dokument o Austrálii a došel jsem tehdy k převratnému zjištění. Tvář Austrálie utrpěla atomový výbuch. Bylo těžké to poznat, ale veverky zmutované do podoby tuleňů, koně připomínající slon, koaly pobíhající po pláži jako banda tučňáků (a dokonce i vypadající jako banda tučňáků) a medvědi - orangutani, mluvili za vše. Dokonce i na přírodě to bylo poznat. Uprostřed skalnatého pobřeží ze země vystupoval podivný tvar. Sydneyská Opera House byla ošklivější než obvykle. Zkrátka to celé bylo takové nazelenalé a světélkující.
Tak jsem tak včera přemýšlel a konzultoval se svým křečkem a povídám mu: "Jestli mě teď kousneš, tak budeš svině." A jelikož mě nekousl, došel jsem k závěru, že není svině. Není ani pes, protože psi taky koušou nebo alespoň štěkají, a to, obávám se, křeččí hlasivky zvládnout nemohou. Tedy jsem spoznal, že křeček není ni svině, ni pes. Vzal jsem ho tedy do ruky a objevil tak další skutečnost, tedy že křeček není ani těžký. V tu chvíli mne napadlo, že křeček nemůže být život, protože o životě se říká, že je těžký, že je to svině, popřípadě pes.
Nedávno jsem došel k dalšímu objevu, který se celkem i týká boha, avšak nejenom jeho. Jde tu o dokonalost, jak již nadpis vypovídá. Jelikož dokonalost jako taková se nedá považovat za jestvující, ani za schopnou existence, podobně jako nic, je tedy zcela nemožné, pokud chce bůh existovat, aby byl dokonalý. Podklady jsou tyto. Co by kdy bylo dokonalé, to by se nikomu nelíbilo, neboť dokonalost je odpudivá a vše, co člověka přitahuje, má jakousi vadu, minimálně tu, že ho to přitahuje. Tedy dokonalá věc je taková, která neexistuje. Například takové nic je dokonalé, i když by se dalo namítnout, že je na něm jistá vada, a to, že neexistuje také. Dokonalé tedy může být jen to, co neexistuje, boha nevyjímaje.
Vzhledem k předcházející teorii se dále objevila další teorie, a to, že bůh buď neexistuje a je tak dokonalý, přestože stvořil člověka a nechal ho dělati si co se mu zachtělo, neboť tak je to i nejlépe a je to celé dokonalé, takže se vlastně nemáme do budoucna čeho bát, nebo bůh opravdu existuje a je nedokonalý jako každý jiný člověk, neboť buďto stvořil člověka, což neporušilo jeho dokonalost, ale pak ho nechal dělati si co se mu zlíbí, což již však není dobře a ruší to dokonalost, nebo stvořil člověka, což je samo o sobě špatně, a tedy to ruší jeho dokonalost, ale za to nás všechny řídí, jakožto i náš osud, anebo stvořil člověka, což ruší jeho dokonalost, k tomu však ještě přidal nechání ho dělání si čeho se mu zamane, což jeho dokonalost degradovalo podruhé. Tedy si myslím, že víra v boha je věcí přinejmenším podivnou.
Nicméně bych podotkl, že bůh je pouhé slovo, jež také označuje pouze nějaké jiné slovo. Bůh má být všude, avšak vše také stvořil. Podle této definice mu nezbývá než být nic, které bylo prve a po velkém bum stvořilo vesmír a spoustu dalších věcí, bez kterých by se nám jenom těžko žilo, avšak také vše, kterým má být, neboť je prý v každém z nás a ve všem na světě. Tedy je bůh vším a ničím. Je to tedy pouze souhrný název pro obě tyto veličiny. Toť jest definice boha. Proto je tak těžké stát se bohem. Pro někoho můžete být vším a pro jiného ničím, leč obojím pro oba se stanete jen těžko.
Vzhledem k obrovskému boomu(čti [bůmu]) informací o Bohu, tzv. všemocném, a jejich simultánní dotěrnosti, jsem nucen sepsat další opravu jedné z chybných, lidstvem často užívaných frází. Jedná se tu o výrok "Ty jsi ale pořádný kus vola!" a všechny jemu podobné, ne-li přímo téměř stejné. Ještě se mi nepoštěstilo spatřit člověka, který by byl člověkem a zároveň kusem vola. Řekl bych, že toto je celkem i obtížné. Dalo by se to tedy nahradit za jiné slovo, souhrně označující člověka něčím jiným, např. "Ty jsi ale pořádný kus Evropana!", což by ale platilo pouze pro Evropany apod. Tedy jsem vymyslil souhrné nazvání člověka, které by tomuto vyhovovalo, aniž bychom znali původ či jiné detaily provolávané osoby. Jedná se o nazvání "Ty jsi ale pořádný kus Boha!". Pravdivost onoho rčení moheme vidět v teorii předcházející, kde se jasně píše(jakožto i v Bibli), že Bůh je vše a ve všem, tedy Bůh jsem já, ty i ten třetí a každý druhý, tedy každý, každá, každé a dokonce i vše jiné. Bohužel se tím však mění význam tohoto rčení z hanlivého, urážejícího na lichotivé, pochlebující. Jde zde o to, že bůh jest téměřnou dokonalostí(neboť jsem zastáncem teorie, že stvoření člověka dalo by se nazvat největší chybou v historii lidstva), tedy čím větší jeho část jste, tím více se blížíte dokonalosti. Nebo alespoň Bůh ví vše a vše může, tedy čím více jste Bůh, tím více víte a můžete, a to mi již nikdo vyvrátit nemůže. Tedy by se jakožto hanlivá měla používat fráze "Ty jsi tak nepatrné smítko Boha, že tebe nebýt, tak si toho ani nevšimne!", která je dle mého názoru velice urážlivá i beztak.
Rozhodl jsem se podat nesporný důkaz o Boží existenci. Jakožto nesporný považuji ten důkaz, který spatřuji na vlastní oči, troufám si říct, den co den v zrcadle. Neboť pokaždé, když doň nakouknu byť jen nakrátko, tak v něm zahlédnu božskou bytost. Sic to zní narcisticky, není tomu tak. Na obhajobu svého nenarcismu bych doporučil, abyste si to vyzkoušeli sami a uvidíte. Pokud se vám toto nepoštěstí, tak bych radil zajít k očnímu lékaři pro malé zrakové schopnosti, či psychologovi pro velmi nízkou sebedůvěru nebo špatný smysl pro humor. Vskutku v onom zrcadle uvidíte pouze část Boha, jež v tomto světě reprezentujete, avšak také tam uvidíte ochablou trosku s počtem mozkových buněk, který by se dal spočítat pomocí prstů jedné ruky, přestože si to nedokážu dostatečně živě představit. (Pokud se vám zdá, že vás urážím nebo něco podobného, pak se vám to zdá právem, neboť tento fakt platí o všech lidech, leč někteří, ne vy, jsou s to pochopit, že toto je pouhá recese, trapný žertík, který má za úkol pouze zaplnit tyto stránky písmenky pohupujícími se na řádkách, které tvoří odstavce, jimiž častuji tyto strany nekonečného prostoru.)
Za zločin se obvykle považuje přečin proti platným zákonům v dané republice, leč tento výklad se mi zdá býti mylným. Stačí už samo podívání se na ono slovo. Na první pohled je vidět, že je tvořeno ze dvou jiných slov, a to zlo a čin, která pouze poukazují na to, že byl spáchán zlý, nikoliv však trestný, čin. Je sice pravda, že zločin by měl být vždy potrestán, avšak ne vždy se na to zmůžou právě sepsané zákony. V takových chvílích obvykle přijde na řadu neviditelná ruka spravedlnosti, která se viníkovi oplatí. Neboli boží mlýny nemelou nadarmo. Toto je však pouze jedna z mnoha dalších nepřesností, kterou jsem zde opravil, poupravil a snad i dostatečně vysvětlil. Na to, abychom jazyk zbavili všech stupidních omylů a bezděčných chyb, by muselo být mnohem víc odvážlivců a dobrovolníků jako já. Navíc by byla potřeba i vůle lidu tyto chybné fráze a slova nepoužívat a nahrazovat je za správné, což velmi často chybí.
Jest toto jevem obvyklým, leč téměř vždy přehlíženým, jakož jsou i jiné, často se objevující jevy, neboť čím je něco častější, tím víc to přehlížíme. Pak také přehlížíme často to, co se nám nehodí do krámu, ale člověk si na to časem tapíružel zvykne. Přesto to nejčastější bývá často nejkrásnější. Jako příklad mohu uvést obyčejný východ či záchod slunce. Ne že by snad simultánní imbibace byla nějakým překrásným jevem, neboť je to jev, jehož zjev je převážně obyčejný, avšak pochybuji, že si jí kdy kdo všiml. Samozřejmě krom mne, jinak bych tu o ní nepsal. Jedná se tu o progresivní znak lidské civilizace, jež originálně započali již naši předci, a nyní se přesouvá do našich zadků. Přišel přibližně s prvním shlukováním lidského pokolení do skupinek (čítajících alespoň více než jednoho jedince). Nejspíše jste napjatí, o co se vlastně jedná, tedy vám to prozradím. Pod pojmem simultánní imbibace se skrývá více najednou pijících jedinců. Dalo by se polemizovat, jestli náhodou člověk nezačal simultánně imbibovat dříve, než se začal shlukovat, neboť se nepraví, v jaké vzdálenosti od sebe musí imbibanti jestvovat, avšak předpokládáme, že nemůžeme imbibovat s někým, kdo je třeba za rohem či za stromem. Tedy bychom měli mít se svým spoluimbibantem alespoň oční kontakt, nejlépe bychom měli být na doslech, abychom si mohli k nasávané tekutině popřát hojného zdraví.
Ano, vskutku. Neboť ananasové, jak se jim dá pravit v životném rodě, jsou tvorové zákeřní a podlí. Zdají se sice na první pohled jako veselá kupa, avšak po bližším prozkoumání zjistíme, že výhonky rašící z jejich hlavičky nejsou srandovní brka, nýbrž součást obranného mechanismu ananasu. Stejně tak jeho hnědá slupka, ověnčená bodlinkami. Ta je velice hrubá, a kdyby snad někdo dostal ananasem zásah, jistě by ho to dost bolelo. Největší nebezpečí však přichází při pokusech o preparaci a konzumaci ananasů, zejména však ananasích samců, ananasáků. Jejich na pohled i na dotek hrubá slupka je zároveň pevná a odolná, tedy se musí řezat opatrně a precisně. Jsou známy případy, kdy se při krájení ananasu dotyčná osoba vážně zranila a na následek tohoto zranění patrně i zemře během příštích 96 let. Proto důrazně varuji: POZOR NA ANANASY!
Z důvodů jistě uvedených v ostatních teoriích a textech jsem se zde rozhodl pohovořit o důležitosti vůle a víry. Ty dvě totiž spolu dohromady tvoří nejsilnější věc, která se kdy kde vyskytla a vyskytne. Totiž když něco moc chceme a moc tomu věříme, skutečně se to pak stane. A jestliže ne, pak je to pouze problém naší nevelké víry nebo vůle. Tu je třeba trénovat, neboť málokdo má tak silnou vůli jen tak pro nic za nic. Mozek je koneckonců do jisté míry taky jenom sval. Musí se posilovat. A pokud zvedneme svaly na rukou sto kilo, pak je zvedneme i mozkem. Na obojí se však nejdřív musí trénovat, což je dost velká dřina. Mozek má však jednu výhodu. Svaly rukou omezuje tělo a kostra, která nedokáže snést všechno, takže pět set kilo už je téměř nemožné zvednout. Avšak mozku nic nebrání, snad jedině lidská omezenost. Té je však tolik, že není divu, že schopnosti mozek používat má tak málo, hrozně málo lidí. Až však člověk zmoudří, naučí se používat mozek a trochu ho potrénuje, dokáže pouhou myšlenkou věci, o kterých se mu i nyní jen sní. Jenom se obávám, aby se té chvíle dožil, o čemž se dá taky (řekl bych, že i celkem úspěšně) pochybovat.
Převratný objev uskutečněný na bázi koloběhu vody. Nemusí se to zdát na první pohled patrné, avšak když se do toho ponoříme hlouběji, zjistíme, že je to skutečně tak. Začněme od názvu. Tedy uskutečněním malé potřeby vypouštíme do koloběhu tekutinu, která se dostává do čističky odpadních vod, kde se vypařuje do ovzduší a s ní tedy i ona naše tekutina. V ovzduší cirkuluje, dokud někde nenaprší. Část naprší i zpět do čističky, avšak do koloběhu s pitnou vodou (pakliže bereme v potaz, že čističky odpadních vod mívají víc koloběhů vody). Tam se přečistí, avšak to nezmění původ oné tekutiny. Poté se potrubím dostane zpět do našich domovů, kde jí my či někdo jiný vypijeme. A tak se to děje s každou malou potřebou. Tedy je pravděpodobné, že již všechna voda na světě prošla alespoň jedním lidským tělem. Pokud by však třeba nebylo možno, aby se dešťová voda dostala do čističky odpadních vod, je tu i jiná možnost. Daná tekutina prostě jen naprší. A každý z nás už jistě alespoň jednou zmokl, že? Přesněji se mu na povrch těla dostala dešťová kapka. Z té se část vsákla. Nyní už tedy asi neexistuje vody, která by kdysi nebyla močí. Všichni tak podstupujeme (možná nedobrovolnou, nýbrž nevyhnutelnou) urinoterapii.
Ano, to je možné.
Těžko se během našeho putování životem vystřídáme nějakého toho nárazu do hlavy. Někdy se mohlo dokonce stát, že hlavou. Občas v životě tak spěcháme, že si toho ani nevšimneme. Ale hlava si toho všimne, vše pečlivě a náležitě zaeviduje, a předá všechny potřebné pokyny všem potřebným věcičkám uvnitř našeho těla. Tak se stane, že na inkriminovaném místě brzy vyroste boule velikosti středního mrakodrapu. Zpočátku jenom roste. Poté se růst zastaví. On by se jen tak sám od sebe nezastavil, nebýt toho, že už hlava dlouho nedostala výprask. Totiž kdyby ho dostala, mohl si mrakodrap klidně dál růst a dosáhnout tak závratné velikosti, přičemž by se z něj dle mých výzkumů a teorií staly parohy. Nebyly by nepodobné parohům, jaké mají třeba jeleni. Nikoliv rohy, neboť ty jsou duté. Rohy rostou pouze tupcům s dutou hlavou. Průměrně moudrý člověk by měl ovládat schopnost vyrůstání parohů po několikerém pravidelném nárazu do hlavy, nejlépe na stejné místo, jinak zárodky parohů opět zaniknou a vyraší jinde. Stejně tak po nějaké době bez nárazů hlava parohy shodí. Jde o čistě obranný mechanismus, který by měl zabraňovat dalším nárazům. U některých zvířat je prokázáno, že nefunguje ani trochu. Převážně u těch, která mají parohy. Zjistíte-li, kolik zvířat vlastnících rohy či parohy používá hlavu jako beranidlo, určitě uznáte, že na tom něco je.
Mnohé průzkumy podpořené nesčetným experimentem prokázaly, že každý člověk na světě není houskový knedlík, neboť houskový knedlík není nikdo. Člověk má k houskovému knedlíku asi tak daleko jako k dokonalosti, což ovšem neznamená, že by houskový knedlík byl dokonalost. Tato rozdílnost mezi člověkem a houskovým knedlíkem spočívá zejména v jedné vlastnosti, kterou je schopnost se potápět. Narozdíl od člověka, který se potápí - ať už dobrovolně či nedobrovolně - snadno a často, knedlík se nepotápí vůbec a vůbec. Dokonce ani násilí není příliš platné, neboť houskový knedlík s radostí vypluje zpět na hladinu. Vědci proto radí: Nesnažte se spláchnout houskový knedlík do záchodu, bylo by to plýtvání vodou. Tato teorie se ovšem nevztahuje na jiné typy knedlíků, které výzkumu nebyly podrobeny.
Jednou, až se mi bude chtít, si založím cukrářství (nebo cukrárnu, to vyjde nastejno). Ale nebude to jen tak obyčejné cukrářství (nebo cukrárna, to vyjde nastejno). Bude to cukrářství (nebo cukrárna, to vyjde nastejno) v pravém slova smyslu. Žádné dortíky a podobné sladkosti, ale pravý cukr. Bude tam kostkový cukr, sypaný cukr, cukr moučka, cukr krupice, cukrová lízátka, hnědý cukr, melása, hroznový cukr, fruktóza, cukr čtyř barev, cukrový sos, zvířátka vyrobená z cukru, flambovaný cukr, karamel, kandovaný cukr, cukřenky, cukrové řezy, cukr s překvapením (Cukr Surprise), cukrové bonbóny s cukrovou náplní, různé druhy cukrovinek, cukrová třtina, cukrová řepa, voda s cukrem, cukrovice, cukrové pivo, mléko s cukrem, čaj s cukrem, cukrový čaj a cukrovka s dávkou inzulinu zdarma.
Clap for ten pán, co se koupe ve fontánce úplně nahý. To zaznělo těsně po tom, co se ten pán začal koupat ve fontánce úplně nahý. Bylo to jednoho teplého jarního dne. Bylo to jednoho teplého jarního Pátka, když jsme seděli u fontánky, jak činíme poměrně často v poměru ku častosti sezení u fontánky před rokem. Takže jsme tak seděli a diskutovali jako obvykle, stojíc na kamenných patnících čnějících z okolní země vzhůru k nebi a podávajíc si při tom ruku. Pak se najednou zjevil. Zčista jasna, nikým nečekán, nikým nezván, přišel pán. Sedl si. Stoupl si. Sundal si tričko. Sundal si kalhoty. Byl nahý. Vykoupal se ve fontánce úplně nahý. Clap for ten pán, co se koupe ve fontánce úplně nahý. Pán vylezl z fontánky. Oblékl si kalhoty. Oblékl si tričko. Odešel. Podle jistých zdrojů šel k druhé fontánce, která se nachází před hlavní poštou a celý postup (vyjma Clap for ten pán, co se koupe ve fontánce úplně nahý) zopakoval.
Za posledních deset minut jsem objevil padesát slov, které mají kořen kuk a zároveň nemají žádnou příponu. Některá z nich se možná můžou zdát nesmyslná nebo dokonce bezsmyslná, ale když se nad nimi zahloubáte, tak jistě nějaký smysl objevíte. Takže ta slova jsou následující: kuk, vkuk, skuk, nakuk, nákuk, vykuk, výkuk, odkuk, pokuk, rozkuk, ukuk, úkuk, zakuk, zákuk, okuk, prokuk, podkuk, mezikuk, nadkuk, předkuk, dokuk, přikuk, příkuk, překuk, pakuk, nekuk, nevkuk, neskuk, nenakuk, nenákuk, nevykuk, nevýkuk, neodkuk, nepokuk, nerozkuk, neukuk, neúkuk, nezakuk, nezákuk, neokuk, neprokuk, nepodkuk, nenadkuk, nemezikuk, nepředkuk, nedokuk, nepřikuk, nepříkuk, nepřekuk, nepakuk.
Podíváte-li se na číslo nula, můžete si představit spoustu věcí, například o, studnu, zemi, kouli, kterou nula bez pochyby je, nebo třeba kroužek nad ů. Všechno, co na světě je, pochází z ničeho, a co je ničemu blíž než nula. Nula je pouhá jedna čára, která se spojuje a tvoří tak nekonečno, uvnitř kterého nic není. Když však tuto čáru přerušíte a zkroutíte, můžete dostat jakýkoliv symbol. Můžete si tedy vše představit jako nulu. Když se podíváte na nějakou téměřkouli, tak také uvidíte jen obrys ve tvaru nuly. Nula je zkrátka dokonalé číslo, které vládne vesmíru i všemu ostatnímu. Já osobně bych si moc přál být nula, avšak tohoto štěstí mi, alespoň zatím, nebylo dopřáno. Někteří neznanulové tvrdí, že základní číslo je osm, avšak samotné číslo osm je již tvořeno dvěma nulami, takže není pochyb, že je to obyčejný blábol. Nula je vše, něco i nic, nula je věčná. Uctívejme nulu.
Jednoho krásného letního dne, byla to myslím středa, jsme byli na své obvyklé návštěvě čajovny. Vše bylo jako obvykle nenormální, avšak to, co se stalo potom, přesáhlo hranice nenormality. Zbyli jsme již pouze dva, bylo asi dvacet jedna hodin a dvacet pět minut a právě jsme ukončili hodinový přípitek. Sebrali jsme se a odtekli. Když jsme však vyšli z čajovny, objevili jsme TO. Na zemi zde ležel baseballový míček s jakýmsi nápisem. Rozhodl jsem se prozkoumat TO blíže. Nejdříve jsme se s !UH-HUH! rozhlédli a když jsme zjistili, že kolem nikdo není, sklopili jsme své zraky k nebi. Došli jsme k závěru, že TO nám seslal bůh. Opatrně jsem vzal TO a přečetl nápis. První polovina byla nečitelná, avšak druhá jednoznačně hlásala Butt. Ovšem obě té ve slově Butt byla napsána tak, že tvořila há, takže to bylo také BuH. TO bylo dosti špinavé, tak jsem to omyl ve fontánce. Ten den si TO vzal domů !UH-HUH!. Druhý den jsme zase jako obvykle šli prudit do čajovny. Tentokrát jsem si TO vzal domů já. První část nápisu byla stále záhadou. Až další den, když jsme právě byli v čajovně, jsem objevil, že první část nápisu je dosti podobná slovu Fey. Tak vznikl FeyButt (nebo FeyBuH). V překladu to mimochodem znamená PotrhlýZadek. Od té doby je FeyButt považován za posla boha.
Byla jednou jedna taková místnost a v ní byli dva blázni. Oba tam tak seděli, jeden z nich pil a druhý jedl. V tom se rozrazily dveře a přijel pán s motorovou pilou na červeném autíčku s klaksonem. Zatroubil na klakson, nastartoval motorovou pilu a vystoupil z červeného autíčka. Odložil svou motorovou pilu na stůl a vzal do ruky The Mini Clic-Clac Tin. Otevřel The Mini Clic-Clac Tin pomocí palce a malíčku. Uvnitř The Mini Clic-Clac Tinu se nacházela černá díra, která pána vcucla i s motorovou pilou, červeným autíčkem s klaksonem a oběma dvěma blázny, z nichž jeden pil a druhý jedl. KONEC
Jednoho krásného letního dne (alespoň někde) se ten bezejmenný pán z Microsoft corp.
probudil na růžovém koberci s chlupy dlouhými asi takhle
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
, který pokrýval podlahu růžové chodby zdobené červenými puntíky velikosti velkého
grapefruitu každých deset metrů a červenými lampičkami stejně tak vzdálenými. Tento pán
si vůbec nic nepamatoval. Měl jen vzpomínku na Microsoft corp., která mu dělala starosti.
Oděn byl v rudém obleku a bílé kravatě. Prozkoumal své okolí, zjistil, jak se věci mají
a zkusil odtrhnout koberec od podlahy. Výsledek jeho práce byly pouze chlupy z koberce
a zjištění, že pod kobercem je podlaha. Posbíral chlupy a s pomocí kravaty je svázal
do paruky, kterou si následně nasadil na hlavu. Po tomto výkonu se vydal prozkoumat
červené puntíky velikosti velkého grapefruitu. Na těch se nic zajímavého nenalezlo, a
tak se vydal chodbou na jeden její předpokládaný konec. Cestou si natrhával hejno lampiček.
Po několikahodinové cestě konečně narazil na něco zajímavého. U tmavě hnědého sto let
starého dubového stolu seděl kancelářský špicl a pracoval na svém laptopu. Pán k němu
přistoupil a úředník řekl: "Dobrý den. Přejete si?" "Dobrý den. Co tady děláte?" "Já?
Já tu počítám červené tečky velikosti velkého grapefruitu."
-- TO BE CONTINUED --
"A proč počítáte tečky?", zeptal se vedoucí pracovník. "Jen tak", zněla odpověď.
"Jak dlouhá je tato chodba?" "Velmi, je to totiž nekonečná." "Jak může být nekonečná,
přece musí mít někde nějaký konec." "Nemá." "A jak se tedy z ní mohu dostat?" "No, to
si musíte natrhat dost lampiček a pak z nich poskládat pentagram, stoupnout si do něj
a říct, že chcete pryč." "Aha, tak děkuju.", řekl vedoucí pracovník a šel. Natrhal ještě
pár lampiček, poskládal je na zem do pentagramu, stoupl si dovnitř a řekl: "Chci pryč."
Vtom se objevil pryč. Pryč vypadalo asi jako pět krát pět metrů velký ostrov s palmou
uprostřed a lehátkem. Vedle byl další ostrov, oddělený mělčinou, na kterém byl bar,
překvapivě i s barmanem. Vedoucí pracovník si promluvil s barmanem, který byl tmavé
pleti a dozvěděl se, že z pryč se může dostat pomocí Galaktické Hromadné Dopravy.
Objednal si vodu. Bylo jí pět litrů. Vzal vodu a natrhal pár kokosů z palmy, když právě
přilétl létající talíř GHD. Nastoupil.
-- TO BE CONTINUED --
Seděli jednou takhle dva blázni, jeden zpíval a druhý kreslil. Oba si tak seděli, jeden zpíval a druhý kreslil, když vtom se do místnosti přiřiťilo obrovské plešátko. Oba blázni, z nichž jeden zpíval a druhý kreslil, se zalekli a jeden přestal zpívat a druhý přestal kreslit. Oba blázni, z nichž jeden přestal zpívat a druhý kreslit, se na plešátko podívali. Plešátko jim pohled oplatilo, zaleklo se a zase se odřiťilo. Oba blázni se na sebe koukli a zase začali jeden zpívat a druhý kreslit. KONEC
Byl jednou jeden teligentní číman a ten se moc rád učil. Jednoho dne mu však ve škole dopissovala propisska. Bylo to zvláštní, neboť jeho c'estshit zel prázdnotou. Vtip byl v tom, že ten demetek, místo aby psal, inkoust z propissky spotřebovával na kreslení si. Na to, že to byl vtip, nebyl až tak moc vtipný. Byla to ovšem pravda a jak známo, vtipné věci nebývají pravdivé a pravdivé věci nebývají vtipné. Byl tedy ve škole smutný, protože neměl čím psát. Když přišel večer domů, rozsvítil lampičku a začal hledat novou propissku. Po chvíli hledání jí našel na topiči. Tento zmentní orálgutan však nebyl s to jí příštího dne nezapomenout.
Touto smlouvou se Bůh, tzv. Všemocný, zavazuje, že již nebude déle iritovat občany *****
******, bydlištěm ***** ** ******* Vary, ***** republika, planeta ****, ******** soustava,
****** *****, Vesmír, a ***** *******, bydlištěm ****** *** ******* Vary, ***** republika,
planeta ****, ******* soustava, ****** *****, Vesmír.
- Dále se nepokusí výše zmíněné osoby zabít ani jinak fyzicky, psychicky či duševně poškodit.
- Nebude výše dvakrát zmiňovaným osobám působit hmotné škody ani jiné podobné naschvály.
- Obě výše již třikrát zmíněné osoby se o Boha, tzv. Všemocného, budou starat, a to tak, že
ho nehodí do řeky.
- Pokud Bůh, tzv. Všemocný, poruší některý z bodů smlouvy, bude zbaven svého božství
a následně hozen do řeky.
- Pokud bude Bůh, tzv. Všemocný, hozen do řeky, aniž by porušil některý ze smluvních bodů,
má smůlu.
- Trvání smlouvy je do konce bytí a bití.
Podpisy obou zúčastněných stran:
*****
**** ******
***
Byl jednou pán, který nebyl jen jeden, nýbrž byli dva. A ti dva pánové nebyli dva pánové, ale dva blázni, z nichž jeden seděl a druhý stál. jak tak ten jeden stál, tak viděl blížící se vlak, zatímco ten, co seděl ho neviděl. Tak se stalo, že blázen, který stál, sestoupil z kolejí. Vlak projel a blázen, který stál si stoupl zpět na koleje ke svému sedícímu kamarádovi. KONEC
Za dávných časů, když ještě žili dva blázni, z nichž jeden pásl ovce a druhý kozy, přišel na pastvy král. Oba blázni, uklonivše se, přestali pást jeden ovce a druhý kozy. To byla ale chyba, protože v tu ránu se jednomu ovce a druhému kozy rozutekly do všech směrů. Když to král viděl, řekl oběma bláznům, že jsou to blázni, když si kvůli králi nechají utéct jeden ovce a druhý kozy a tím se připraví o živobytí. Oba blázni se na sebe podívali a šli pást jeden ovce a druhý kozy, přestože už žádné neměli.
Jednoho dne se jeden člověk, který kdysi dávno spal probudil a řekl si, jaký je to krásný den, aby pro jednou zase vstal. Ten člověk se jmenoval Sigfried. Když šel včera spát, tak se mu zdálo, že už se nikdy neprobudí, leda až naprší a uschne, což šlo těžko. Tedy, což o to, uschnout by mohl, ale napršet se ukázalo jako dosti obtížné. Vstal, rozhlédl se okolo a zjistil, že nepoznává vlastní pokoj. Nábytek byl jako vyměněný, koberec, který visel na zdi, nyní ležel na podlaze rubem vzhůru a tvářil se jako kdyby po něm přeběhlo stádo rozzuřených veverek. Sigfriedova hlava křičela bolestí. Bylo to vidět i na jeho rtech, které byly pokřivené, jak chtěly ponechat řevu volný průběh, avšak Sigfriedovo vědomí jim to nepovolilo. "Au, moje hlava", řekl nakonec, což přesně vystihlo pocity jeho hlavy. Pomalu, ale jistě vstal, aby mohl zase lehce dopadnout do peřin své postele. Druhý pokus byl o poznání úspěšnější. Stál nyní vedle své postele, na chlupatém koberci, který, jak by jistě přísahal, ještě včera visel na stěně. Instinktivně si nazul papuče ukryté pod postelí a udělal první rozvážný krok. Hlava se mu motala a celé tělo jakoby patřilo někomu jinému. Chtěl udělat další krok, ale uslyšel hlasy odněkud zdola. Byla to žena. Pomalu došel ke dveřím, aby je otevřel. Nastala tma. Když opět otevřel oči, zjistil, že leží a z nosu mu teče krev. Dveře byly otevřené a vedle něj seděla dívka. "Promiň, já nechtěla", řekla jako omluvu za rozbitý nos. Sigfried si tu dívku nevybavoval, ale zdálo se, že ona jeho zná celkem dobře. Od doby, co se vzbudil bylo všechno nějaké podivné.
Jednoho dne se jeden člověk, který kdysi dávno spal probudil a řekl si, jaký je to krásný den, aby pro jednou zase vstal. Ten člověk se jmenoval Sigfried. Když šel včera spát, tak se mu zdálo, že už se nikdy neprobudí, leda až naprší a uschne, což šlo těžko. Tedy, což o to, uschnout by mohl, ale napršet se ukázalo jako dosti obtížné. Otevřel oči a uviděl kamenný strop své komnaty. Pomalu se posadil na postel a rozhlédl se. V rohu stála dřevěná almara, která zastupovala jeho šatník a vedle ní viselo na stojanu lesklé brnění. Vstal. Oblékl se do svého vycházkového oblečení a vydal se na vycházku. Když vycházel z pokoje, střetl se s jednou z komorných. "Dobrý den, pane", pozdravila ho. "Dobrý den", odvětil. Sešel po dřevěných schodech a vyšel ze svého domu. Na ulici bylo rušno jako obvykle. Kramáři se snažili udat své pochybné zboží nebo si mnuli ruce nad nepoctivě vydělanými penězi. Inu, svět už byl takový jaký byl a nedalo se s tím mnoho dělat. Sigfried byl rytířem v královském vojsku a bylo by ho nebylo něco trápilo, kdyby se jednoho dne před jeho domem neobjevil potulný pocestný, který se dožadoval přístřeší, které by ho uchránilo před zvláště nepříjemným večerním deštěm. Sigfried ho vzal pod svou střechu, nevědom si, co ho čeká. Druhý den ráno Sigfrieda probudili vojáci, kteří vpadli do jeho pokoje. Chtěli Sigfrieda zatknout, ale ten se bránil a oba pobil. Sešel dolů po schodech, kde byli další dva vojáci a spoutaný poutník ze včerejšího večera. "Nejspíš nějaký zločinec", pomyslel si Sigfried, "stejně jako jsem teď i já". Vojáci si ho všimli a vrhli se na něj. Oba padli pod jeho čepelí. Všechno bylo divné od včerejšího rána.
Založeno na teorii o zločinu. Neboť všechna pravidla a jim podobné serepetičky do našich životů vnášejí spoustu nudy. Skoro se to zdá, jakoby všichni ti byrokratičtí šášulíni někde tam nahoře (teď opravdu nemyslím nebe, neboť v ráji by nemohl najít místo byť jen jediný úředník) chtěli, aby jsme se všichni k smrti unudili a oni by tak nemuseli nic razítkovat, přepisovat, opisovat, posílat, přeposílat, odesílat, přijímat, ztrácet, nacházet, vyplňovat a hlavně by nemuseli komunikovat s námi, ubohými nešťastníky, kteří si třeba jen přijdeme z pošty vyzvednout důchod, abychom taky měli z čeho žít. Tedy jsem dostal nápad, jenž je následující. Lidé by se měli organizovat proti této nudě tvořené úředníky a potlačit ji. Tento čin zla, neboli zločin, alespoň z pohledu oněch úředníků, by samozřejmě byl naprosto legální, pokud by poté úředníci a jim podobní neschválili nějaký zákon či vyhlášku, který by potlačoval organizovaný boj proti organizované nudě. V některých městech to již zkoušeli a dopadlo to tak. Musíme tedy více semknout své řady, udělat rojnici a pochytat nějaké ty úředníky do jejich vlastních políčených pastí a místo pobíhání po úřadech nechat pobíhat úředníky mezi sebou. Toto se mi zdá asi jako nejlepší řešení onoho problému. Navíc by spousta úředníků raději změnila povolání a zhubla. To by zároveň snížilo jejich obrovské počty. Skoro bych to nazval až přemnožením úředníků. Myslivci by měli vydat povolení na odstřel několika tisícovek kusů. Je to dáno tím, že každý druhý má svého úředníka a ten úředník má další dva úředníky, kteří ho zastupují či mu asistují. Takovýmto způsobem bychom se brzy stali světovou zásobárnou úředníků. Leč to má ten háček, že naši úředníci jsou naprosto neschopní. Možná mají moc suchý jazyk, a tak nemohou olizovat a zalepovat obálky. V tom případě bychom jim asi měli pořídit takové ty namokřovací houbičky(každému jednu), čímž bychom akcie firmy, která tyto vyrábí, vyhoupli na první místo na světové burze...
Skoro bych se vsadil, že si každý z vás, co to tady čtete, již někdy stěžoval, že má blbý den, ale to je naprostá nesmyslnost. Je pravda, že tato oprava jazyka by mohla opět spadat pod teorie, ale ty se poslední dobou taky nějak moc rozmnožují, takže jsem se rozhodl zařadit sem. Den, jakožto den, nemůže být blbý ani jinak tělesně, duševně či mentálně postižený. Den je prostě den, období čtyřiadvaceti hodin, které je pokaždé stejné. Jediné, co je udělalo jiné, je člověk, který si taky už vymyslil hovadin, až z toho jednoho huba zabolí, když to slyší a říká si, že toho druhého z toho huba nebolí, když drmolí takové nesmysly. Že jste ráno vstali levou nohou, což je mimochodem další osvědčená blbost, ještě neznamená, že ten den je blbý, neboť on za to opravdu nemůže. Konec konců si máte uvědomit, kterou nohou to vlastně chcete vstávat. A den je taková chudák dobrotivá, že je přesně takový, jaký ho chceme mít. Řekneme-li tedy, že je blbý, nijak se proti tomu neohradí. Pokud už si chcete na něco stěžovat, tak na události, které se toho dne staly. A i proti tomu bych ráčil protestovat, jelikož stěží se staly jen tak samy od sebe. Spíše to bylo tak, že jste sami něco zmršili a pak se vám to vrátilo v mnohem horší, jiné podobě a vy jste neviděli jiné východisko než proklít onen ubohý den, který vůbec za nic nemůže.
Za jedné větrné letní noci se dva cvrčci rozhodli odcestovat pryč, daleko od všech ostatní cvrčků, někam, kde budou moci žít jenom spolu, sami dva. Cestovali lesem, křovím, trávou, přes zahrady, potoky, hory, doly, svahy, údolí, výšiny, kopečky, říčky, tůně, hrady, zámky, pevnosti, domy, jezera, jeskyně, rybníky a silnice. Za měsíc dorazili do kraje, kde se jim okamžitě zalíbilo. Květiny rostly v plném proudu a noční obloha byla poseta hvězdami, o kterých doposud neměli cvrčci ani zdání. A měsíc zářil jako o život, když spolu cvrkali do tůňky rybám. Takhle si dva cvrčci našli na světě svůj ráj.
Za jednoho jitra, takového jaké bylo to dnešní, se z přehradní budky vyřítil zpocený úřednický šiml, který tam právě před pěti minutami vběhl, aby varoval před havarijním stavem přehrady po nedávných návalech vody z hor. Správce přehrady na něj jenom koukal, když se dozvídal ty zvláštní novinky. Zdálo se mu, že přehrada je v pořádku a ani si za posledních pár let nevšiml, že by nějak významněji přitékala voda z hor. Ale což, šiml pravil, a tak se muselo stát. Přehrada byla vyklizena a přijeli dělníci. Inženýr, který měl práci vést, se podivil při pohledu na přehradu a napsal na správná místa, aby zjistili, jak to vlastně je. Druhý den už dělníci spravovali správnou přehradu, která stála o pět kilometrů dál.
Cvrčci se na tom místě okamžitě zabydleli. Zařídili si příbytek, který by jim bývalo závidělo celé okolí, kdyby bývalo bylo vědělo, co to vlastně ta závist je. Nedlouho poté se stala zvláštní věc. Když si zrovna cvrčkové čistili chrup, někdo jim ukradl cvrkátka. Bez nich byli cvrčkové namydlení. Nemohli si už cvrkat při svitu měsíčku a toku tůňky. Druhého dne se rozhostilo obrovské pátrání po ukradených cvrkátkách. Slídili tady, slídili tam, patali se cvrčkové: "Kde cvrkátka mám?", ale nic nenašli. Už se chystali pro dnešek jít spát, když jeden pilný mravenečník našel cvrkátka založená pod jedním listem blatouchu. Cvrček si pak vzpomněl, že je tam vlastně schoval, aby je nikdo neukradl a celý zčervenal studem. Tak se skončil příběh ukradených cvrkátek.
Pod malými kopečky, kde cvrčci bydleli, zurčil potůček, který dále vedl dolů do údolí. V úterý se cvrčci spolu s chroustem rozhodli, že se po potůčku přeplaví na loďce. Vzali velký list, sešněrovali ho do tvaru loďky pavoučí sítí a doprostřed zapíchli větvičku jako stěžeň. Na stěžeň pověsili menší list jako plachtu. Později toho dne už se plavili po potůčku. Všichni měli radost, že se jim to povedlo. Avšak brzy začal foukat nepříznivý vítr a loďku převrátil. Cvrčci a chroust spadli do vody a jen tak tak doplavali ke břehu. Vydali se zpátky do svého domova, ale po cestě je přepadla noc. Byla temná a podivná. Jakoby neznámá, protože nebyli doma. Ozývaly se z okolní vysoké trávy divné zvuky a sem tam se i hýbla, ale nic se nestalo a ráno všichni tři šťastně opět shledali domov.
Při ústí říčky či potůčku, užij tu malinkatou pomůcku. Rozval si stan a do všech stran zařvi, že máš ráda Uzbekistán. Pak nasbíráš si klacky, ulovíš racky, zapálíš plamen, racka do kamen. K večeri bude pečeně voňavá, racek brzy ohoří do naha. Až racka slupneš, pěkně si schrupneš.
Toho mdlého večera, kdy se Walter vrátil domů ze skladu kuličkových ložisek, kde pracoval jako výpomoc, protože ve městě právě řádila chřipková epidemie, pršelo. Zuřila bouře jako řemen. Kapky velikosti středně velikého oranžového grapefruitu bušily do oken, která byla málem rozbíjena rachocením hromu. Blýskalo se tak často, že to téměř vypadalo, jakoby byl venku den. Walter seděl schoulený na svém gauči a doufal, že bouřka brzy skončí. Vtom někdo zaklepal na dveře. Walter přemohl svůj strach, aniž věděl, jak to dokázal, a šel otevřít. Z rozbouřené tmy na něj hleděl černý pes. Nebyl to pudl, aby bylo jasno. Waltra ten výjev překvapil, ale než si stihl cokoliv uvědomit, pes vběhl do domu. Od té doby žil Walter i se svým psem ve svém domě.
Někteří z vás si asi říkají, co tady dělá Frantův pes, avšak ti znalejší jistě poznali, oč jde. Je to nepříjemná součást života téměř každého z nás. Většinou se na to používá zubní pasta (nejsou to zuby, pozn. autora pro ty méně znalé). Jedná se tu o nápadný opar, který se nejčastěji vyskytuje na orálním otvoru v oblasti pysků. Lidé se ho často zoufale zbavují. Používají k tomu všelijaké mastičky, možné i nemožné olejíčky a jako první a poslední pomoc i onu zmiňovanou zubní pastu. Sice jim vadí, že je vidět onen frapantní herpes, avšak ještě mnohem více frapantní pasta nebo mastička jim už tolik nevadí, neboť to zkrátí dobu trvání herpsí infekce o nějaký ten den. Aspoň si to úspěšně myslí. Jenže kdo ví, jestli to nakonec onu dobu ještě neprodlužuje. Kdo mi spolehlivě prokáže účinnost oněch antiherpsích prostředků, může po mně chtít cokoliv na světě a já to splním, neboť jsem si jistý, že nikdo takový se nenajde. Přesto však nutno uznat, že herpes jest věcí ošemetnou a každý by se ho raději zbavil, tedy je jistě přirozené, že kdybychom takovému člověku na herpes poradili exkrementy ledního medvěda, brzy bychom dostali pohled ze severního pólu. A pokud už by tam jel, nejspíš by to i fungovalo, neboť by tomu uvěřil. Taková je pošetilost lidského pokolení. Nejen, že věří tomu, co se mu hodí, přestože je to naprosto absurdní, ale je schopen pro to udělat cokoliv.
To tedy rozhodně je. Když někomu něco povídáte, počítáte s tím, že některé věci si domyslí (za předpokladu, že vás poslouchá). Jenže je téměř nemožné, aby si ony věci domyslel přesně tak, jak jste to vy měli v plánu a v potřebě pro své další vyprávění. Proto je lépe vysvětlovat vše do nejmenšího detailu, dokud to slyšitel zcela a přesně nepochopí. Jinak nemá cenu mu dále cokoliv říkat, protože z toho v jeho zmatené mysli vznikne podivná koláž, která se diametrálně liší od původně zamýšleného obrazu. Vůbec není dobré nechat někoho dotvářet si jakýkoliv obrázek, neboť ho vždy dotvoří špatně a zvráceně. O tomto se můžete přesvědčit v podstatě kdekoliv. Budete-li sedět na zemi a mít před sebou klobouk, každý si dotvoří obrázek, ve kterém budete žebrat, zatímco vy si třeba jen větráte klobouk. Nebo jiný příklad, kdy jste celí mokří, lidé si pomyslí, že jste asi vlezli do vody, zatímco vás tam hodili. A co třeba podivná rudá, hustá kapalina okolo kanálu? Krev? Nikoliv, pouze řepově rajčatový džus. Musí být každý, kdo dělá věci, které dělají děti, debil? Cožpak děti nejsou při dělání těch věcí šťastné? Dětství je nejbezstarostnější období života, a zároveň nejšťastnější. Člověk se nenudí, stále něco poznává, raduje se ze všeho. Tak proč do jisté míry v dětství nezůstat? Dítě neví, tak se zeptá, zatímco dospělý si dotvoří obrázek, který je kompletně špatně. Dítě si nechá vše uvést na pravou míru. Navíc, dětství si člověk nejlépe užije, když je dospělý. Proto vždy vše uvádějte na pravou míru a nechte si vše řádně vysvětlit. A vůbec v sobě někde vyhrabte kus dítěte.
Twice, there was a man who was telling stories to anyone who listened. There weren't many people who were listening to him but there was always a huge crowd when he was telling a story. That means all of them heard him though most of them didn't understand to what he was saying.
For the first time the man was, there was a woman who listened to his story and then she went away from her home to do what she always wanted to do without caring about what anybody thinks about it. Soon after she lost her home, friends and family and in the end she didn't do what she wanted to do. So she went back to the man to complain.
That was for the second time the man was, when he was telling her and other people another story. Then she decided to do what she wanted to do first time but this time she'd care about other peoples' feelings and opinions. She had her home, friends and family back and she was doing what she always wanted to do.
She was happy so she came again where the man used to be to thank him but there he wasn't. He went away to do what he always wanted to do...but that's a different story.
Skomírající denní světlo se po večerech usazovalo na pastvinách za městem, kde ztrácelo poslední zbytky pozemskosti a odkud se vydávalo na svou pouť kolem světa. Za tohoto osvětlení jsem často sedával na oněch pastvinách, někdy jsem potkal pasáka, jak žene ovce z večerní pastvy, a prohodil s ním pár slov, a stejně jako to světlo jsem i já ztrácel na pozemskosti.
V té chvíli to snad ani jinak nešlo. Spolu s tím světlem jsem se vydával na cestu kolem světa, narozdíl od něj to však byla jen má fantazie, jež viděla všechny zajímavosti naší planety. Ve skutečnosti mi o ně ani nešlo, spíše to souviselo s poutí toho světla. Rád jsem se stával nepozemským. Dávno jsem zjistil, že nemá cenu plést se do lidských záležitostí.
V rozpoložení, v jakém jsem býval na stráni - pastvina se totiž rozléhala po stráni, bych vydržel snad až do své nejdelší a jediné smrti. Ačkoli sám jsem byl člověk, měl jsem k lidem tak daleko, jak jen člověk k lidem může mít. Nejen, že jsem lidskou společnost nevyhledával, já se jí vyhýbal, bylo-li to možné. Občasné setkání s pasákem bylo nevyhnutelné, pakliže jsem chtěl na pastvu, což jsem chtěl. Naštěstí pro nás oba to byl milý chlapík.
Prázdná slova, prázdná slova, prázdná slova, prázdná slova, prázdná slova, prázdná slova, prázdná slova, prázdná slova, prázdná slova, prázdná slova, prázdná slova, prázdná slova, prázdná slova, prázdná slova, prázdná slova, prázdná slova, prázdná slova, prázdná slova, prázdná slova, prázdná slova, prázdná slova, prázdná slova, prázdná slova, prázdná slova, prázdná slova, prázdná slova, prázdná slova, prázdná slova, prázdná slova, prázdná slova.
Sedě na té planině jsem byl opravdu šťastný. Zapomínal jsem na všechno, zapomínal jsem, že existuje nějaký svět, zbavoval jsem se všech přání, nechtěl jsem ani, abych tam takhle mohl sedět věčně, neboť by to zhatilo mé štěstí hned několika způsoby. Zkrátka jsem seděl a byl jsem šťastný, dokud jsem se nevrátil do tohoto světa, kde vím, že nikdo nedokáže to, co já. Škoda, mohlo by to tu být o něco příjemnější.
Alespoň mi lidé nezávidí, protože jim nejde do hlavy, že by někdo mohl být šťastný díky sezení na stráni. Ostatně o tom ani moc nepřemýšlejí a hned spěchají někam do neznáma vydělávat peníze, což prý jim má za padesát dva let zaručit šťastný život.
Tak by mě zajímalo, jestli se té doby dožijí, a pokud, nakolik potom budou šťastni…