Po své smrti se Kurt dostal do prostor mezi nebem a zemí, jako ostatně každý zemřelý. Zde se rozhoduje o osudu nebožtíka a jeho duše. Jelikož byl Kurt ve svém životě dobrý a spravedlivý, cestoval kladkostrojem směrem do nebe. V nebi bylo krásně. Byla to obrovská zahrada s těmi nejkrásnějšími rostlinami. Na každém rohu byla fontánka, ze které prýštilo červené víno a spoře oděné ženy nosily tácy s jídlem. Po celé této zahradě se linula božská hudba. Kurt si říkal, že nakonec nedopadl nejhůř. Chvíli si užíval nebeských radovánek, když tu k němu přistoupil posel. Donesl mu vzkaz od bohů, kteří s ním chtěli mluvit. Kurt se dostavil do panteonu, kde bohové měli své zasedání. Zjistil, že si ho zavolali, aby mu sdělili, že ho pošlou zpět na zem, avšak nebude se moci setkat se svou rodinou, jelikož je nepozná a ani oni nepoznají jeho. Důvod byl prostý, zase od něj potřebovali nějakou tu službičku…
Bohové tedy Kurta seslali zpět na zem s tím, že po splnění svého úkolu se on sám stane jedním z nich, tedy bohem. Pokud si lámete hlavu s tím, jak je to možné, když se má jeho duše převtělovat, dokud nespojí reinkarnované duše čtyř božích dětí, tak toho hned nechejte. Pro vás ostatní mám taky jednu radu: přečtěte si ještě jednou knihu Kurt von Byrokrat a jeho soud. Tak zpátky k tomu, jak je možné, že nebude jeho duše bloudit. Je to prosté a jednoduché. Patří to totiž do odměny za splnění tohoto úkolu. Však oni si bohové najdou způsob, jak své děti spojit. Teď už víme v podstatě vše důležité. Možná se ptáte, co je vlastně Kurtovým úkolem, avšak ani já ani nikdo jiný, kromě bohů a něj, to neví. Snad se to dozvíte z příběhu nebo si to vymyslete. Je vcelku jedno, jestli měl za úkol vybít všechny draky na planetě nebo upéct chleba. Důležité je, že tento úkol mu zadali bohové!
Poté, co se Kurt dostal opět na zem, začal pracovat na svém úkolu. Ovšem objevil se malý problém. Když Kurta poslali zpět na zem, dali ho do jiné skořápky s jinou pamětí, aby se nemohl vrátit k rodině. Bohužel už jim nedošlo, že Kurt tím ztratí z paměti i svůj úkol. Věděl jen, že je synem jednoho farmáře ze severu a že musí splnit velice důležitý úkol pro samotné bohy. Asi si sami umíte představit, co z toho vzniklo. Farmářův syn chodí po městě a vykládá, že má důležité poslání od bohů. Brzy se Kurt dostal ke knězi. Ten ho shledal nanejvýš postiženým a doporučil vymícení ďábla z jeho těla. Všechny pokusy byly marné. Nic nenaznačovalo, že by ďábla v těle měl, avšak na jeho tvrzeních se nic nezměnilo. Brzy už si kněží nevěděli rady. Začali dokonce přemýšlet o tom, že možná mluví pravdu. I když většinou to byly jen takové letmé myšlenky. Kurt byl propuštěn z jejich péče a po dlouhé době se dostal domů. Otec si také myslel, že Kurt je blázen. Vyhnal ho z domu. Na cestu mu dal nějaké věci a pár mincí. Kurt si za ně ve městě koupil zbraň a vydal se na cesty.
V této kapitole budu postupně líčit příhody na Kurtově cestě za poznáním svého úkolu. Tato kapitola má v podstatě jediný smysl, a to prodloužit celý děj. Pokud Vás nezajímá, co jsem pro našeho hrdinu vymyslel, můžete klidně přeskočit na další kapitolu s jistotou, že o nic opravdu "závažného" nepřijdete.
Kurt se vydal z města do hor. Předpokládal, že zde najde to, co hledá. Avšak spletl si hory. Místo Olympu, kde jak známo sídlí bohové, se vydal do hor Gargantua, kde nikoho nečeká nic dobrého. Tyto hory jsou nebezpečné pro své obyvatele i pro svou povahu. Strmá skaliska a křehké převisy, barbarští obyvatelé, uprchlí vězni a divoká zvířata a další stvoření tvořily tyto hory velmi málo navštěvovanou turistickou atrakcí. Ubohý, nebohý a zubožený Kurt, který mimochodem ani nevěděl, jak se jeho tělo jmenuje, byl tedy v těchto horách, oděn do obyčejných hadrů, s malými zásobami a jednou obyčejnou zbraní neznámého charakteru a vlastností. Měl to o to těžší, že jeho nové tělo bylo slabé, neobratné, křehké a ošklivé. Jeho jediná šance byla jeho mysl. Mohl se spolehnout pouze na ni. Prozkoumával tedy hory v honbě za bohy a za poznáním svého úkolu, později i jeho splněním. Jak tedy prozkoumával hory v honbě za bohy a za poznáním svého úkolu, později i jeho splněním, potkal několik příšer, kterým se raději oklikou vyhnul. Také narazil na jednu malou chatku, který by snad ani nestála za zmínku, nebýt v ní jeden takový mladistvý stařec. Kurt vešel do chaloupky a stařec se naň hned obořil. "Co to? To neumíš klepat, či co? Kdo tě sem zval? Já tě neznám, takže ty neznáš mě, tím pádem tu nemáš co dělat. Co tu chceš? Ale rychle nemám na tebe celý den, ještě si musím udělat večerní obklad ze žabí močůvky." Po krátké pauze, při které Kurt jen nehybně zíral, stařec ještě dodal: "No nekoukej tak, je to dobré na potenci!" Kurt zíral ještě víc, ale už nebyl tak zkoprnělý. "Eh, přišel jsem do hor, abych našel bohy. Nevíte náhodou, jak se k nim dostat???" "Tak to si se panáčku asi trošku spletl. V těchhle horách sem neviděl žádného boha už dobrých sto padesát let. Ti co tu žili už byli buď vystříleni pytláky nebo se přestěhovali jinam." "Aha, tak to je problém. Potřebuji najít bohy, abych se jich zeptal, co mám vlastně za úkol. Oni mě totiž seslali na zem s jistým posláním, jenže já jsem zapomněl všecko všecičko, včetně toho úkolu." "Víš, co ti poradim? Kašli na nějaký bohy. Co je ti po nich? Stejně se o tebe už nejspíš nestaraj a úplně na tebe zapomněli. Bude jim stačit, když se k nim před spaním pomodlíš za dobrou úrodu." "Ale já musím ten úkol splnit. Závisí na tom…spousta věcí." "Jako třeba? Nejspíš to bylo něco v tom smyslu, že máš zabít nějakého nepohodlného boha, kterej už omrzel svý kamarády. To oni dělaj často, parchanti." "Já vím, že ten úkol byl nesmírně důležitý. Závisí na něm můj osud po smrti." Nastala krátká pauza, při které se nikdo neopovážil promluvit, dokud jí Kurt opět neukonči svým hlasem: "Ehm, tedy myslím, že je to nějak takhle." "Ať už je to jak chce, vypadá to, že si v tom nechceš nechat poradit, takže pokud už nemáš nic jiného na práci než mě otravovat, ocenil bych, kdybys s tím přestal a šel někam daleko ode mě. Víš, rád už bych si konečně dal ten obklad." "Tak tedy dobrá. Sbohem, dobrý muži." "Pápá, kluku." Kurt odešel z chatrče, ale pak si vzpomněl, otočil se, opět vešel a uviděl něco, co jeho oči už nejspíš nikdy neuzří. Také však cítil něco, co jeho nos už nejspíš nikdy neucítí. Tedy aspoň v to doufá, protože by to nemusel přežít. Ten mladistvý starý muž na sebe právě přikládal látku potřenou nějakou velmi pachově nepříjemnou látkou, u které by nebylo obtížné uvěřit, že je to žabí močůvka. Muž se polekal: "Šmarjajozef, co tady zas chceš? Copak sem tě právě nevyhodil?" "No, já jsem se vlastně ještě chtěl na něco zeptat, pokud by vám to nevadilo." "No, to víš, že vadilo, ale no tak se ptej." "Ehm, rád bych se zeptal, kam bych tedy měl jít, abych našel ty bohy." "Loj, tak v tom ti asi, hošane, moc nepomůžu. Ale myslim, že bys měl jít spíš na Olymp." "A mohu se zeptat, kde to je a co to je?" "No, tak zeptat se klidně můžeš, ale kde to je ti asi fakt nepovim, už jen proto že to nevim. Ale je to taková hora, kde prý doopravdy sídlí bohové." "Aha, tak vám pěkně děkuji. A nevíte o někom, kdo by mohl vědět, jak se tam dostanu?" "No, možná bych věděl, je to můj kamarád. Bydlí na druhý straně hor. Jestli se tam dostaneš živej, tak ti možná pomůže. Ale on je takovej materialistickej, takže bys mu měl něco jako donést. Myslim, že má rád kytky, tak bys třeba moh sehnat nějaký růže, či co." "Hm, děkuji za pomoc. Ještě bych se rád zeptal, jestli ta mast na té látce je jen močůvka nebo do toho něco přidáváte." "Ach, chlapče, to je můj vlastní recept, to ti nemůžu prozradit. Ale ta močůvka je základ, kdybys to chtěl nějak zkusit udělat." "Díky, sbohem." Kurt odešel z toho stavení se svraštělým nosem a smíšenými pocity. Musel teď na druhou stranu hor, aby zde našel muže, který mu měl povědět, jak se dostat na Olymp, kde sídlí bohové. A jak tak musel na druhou stranu hor, aby zde našel muže, který mu měl povědět, jak se dostat na Olymp, kde sídlí bohové, měl přitom za úkol najít nějakou květinu, nejlépe růže pro toho starého pána na druhé straně hor, který mu měl říct, kde je Olymp.
Cesta přes hory byla plná útrap a nesnází. Kurt se několikrát musel bránit banditům, šelmám, různým stvořením a párkrát dokonce narazil i na barbary, kteří v horách žili. Barbaři sice povětšinou útočili na potkání, ale našli se i tací, kteří ho nechali v klidu projít. Když Kurt konečně dorazil na druhou stranu hor, jeho zásoby už byly pryč v neznámu. Celkem čítaly dva krajíce chleba, jablko a trochu vody. Samozřejmě nezapomněl po cestě ukořistit horskou růži pro obyvatele domku, do kterého právě mířil. Stanul na jednom z větších vrcholků hor, aby se podíval, kde je k nalezení obydlí toho muže, který mu měl prozradit, kde je Olymp, a jak se k němu dostat. Po chvíli pátrání ho uviděl na severozápadě. Vydal se tedy na cestu. Netrvalo dlouho a dostal se k domku. Nebyla to taková obyčejná budka, kterou měl ten muž s žabí močůvkou, používanou na potenci. Tenhle dům byl docela velký a vypadal bohatě. Kurt opatrně vstoupil dovnitř. V místnosti, do které se dostal, nebyl nikdo. Zato ale byla velmi dobře vybavena. Na levé stěně visely police s keramikou, na pravé nebylo nic. Tedy nejspíš tam nebylo nic, protože tam byl nábytek. Krásná skříň z dubového dřeva se zlatými ozdobami a kličkou. Vedle ní stál stůl. Ten stojící stůl byl taktéž z dubového dřeva, pozlacenými ozdobami zdobený a s kličkou..ehm, tedy vlastně se zásuvkami. Na protější straně místnosti vedly schody nahoru a dolu. Ty nahoru byly pochopitelně vlevo, jak už to tak v bohatých domech starých pánů, kteří vám mají říct kudy se dostat k Olympu, kde sídlí bohové, bývá. Kurt se jal prozkoumávat poličky, ale brzy zjistil, že v nich není nic k nalezení. Poté začal ohledávat stůl. Na samotném stole nic nebylo a zásuvky byly zamčené, nejspíš i zapastěné. Skříň se dala otevřít celkem snadno. To, co Kurt uviděl nebylo jen tak. Tato krásná skříň totiž byla naprosto prázdná a navíc chyběla zadní stěna, takže Kurt uviděl zeď. Se smutnou hlavou z výsledků svého pátrání po čemkoliv užitečném se vydal po schodech. Vybral si ty vpravo, které vedly zákonitě dolu, vzhledem k tomu, že ty vlevo už vedly nahoru. I když v této věci záleží na úhlu pohledu. Tak tedy, vybral si ty schody vedoucí blíže ke středu země. Jak tak sestupoval po schodech dolu, což znamená těch vedoucích blíže středu země, slyšel roztodivné zvuky vycházející ze sklepa. Připomínalo mu to skřeky mučených. Sešel ze schodů a rozhlédl se po místnosti. Tedy nejdříve se musel otočit, poté ustoupit do strany a udělat pár kroků vpřed, aby shlédl celou místnost. Stál tedy pod schody a rozhlížel se. Na levé stěně byly mučící nástroje, většinou pokryté ještě nezaschlou krví. Tento pohled Kurta nějak neuklidnil. Na pravé stěně byly čárky, spousta čárek. Skoro celá stěna byla pokryta čárkami. Občas se tam objevila i trocha krve, ale jinak byly všude čárky. Jediné volné místo bylo vpravo dole, ale ani tam ho už moc nezbývalo. Uprostřed místnosti ležel stůl a na něm ležel muž, oběť, mučeň. U protější stěny stála železná panna. Byla právě zavřená, což většinou znamená, že je používána. Muž na stole sebou občas škubnul v křeči, bylo vidět, že žije, protože doposud dýchal. Nad ním u stolu stál starý mužík podivného vzhledu. Měl dlouhé šedé vousy, pokryté krví. Celý byl tak nějak pokrytý krví. Vypadalo to, že se docela dlouhý čas nemyl. Když Kurt udělal krok blíž, všiml si, že na levé stěně jsou taky nějaké čárky. Bylo jich tam šest a krčily se nenápadně v rohu stěny. Zároveň si ho všiml ten stařík u stolu a jak se polekal, zajel mučícím nástrojem příliš hluboko. Mučeň zasténal a naposled vydechl. Muž se vydal k pravé stěně. "Co tady ksakru chceš? Zkazil si mi týdenní práci, takže doufám, že máš dobrý důvod mě tady otravovat.", říkal přitom. Došel pomalu ke stěně a pátou čárkou přeškrtl čtyři předchozí. "No, já bych se chtěl vlastně zeptat, jak bych se mohl dostat na Olymp, kde sídlí bohové a bylo mi řečeno, že vy byste mi mohl pomoci." Po chvíli Kurt ještě dodal: "Jo a mám pro vás tuhle růži." Muž se usmál a spustil: "Ó, to je od tebe hezké, že jsi mi přinesl květinu. Víš, všechny tyhle čárky", ukázal na pravou stěnu, pokrytou čárkami, "jsou za lidi, kteří po mě něco chtěli a nic nepřinesli. Tak sem je tady tak nějak umučil, aby si to pamatovali, že když něco chtějí, musí taky něco dát." Muž potom přešel k protější stěně. "A co ty čárky na levé stěně?", zeptal se Kurt. Muž přidělal jednu čárku, takže už jich bylo sedm. "To jsou ti, kteří něco přinesli na oplátku za mé odpovědi." Stařec se pomalu belhal k železné panně. "Aha. Můžete mi teď prosím odpovědět na mou otázku?" Muž pomalu nahlédl do železné panny, nechal jí pootevřenou, ale ne dost, aby do ní bylo vidět. "Jo, jistě, tak mi ji řekni ještě jednou, to víš, paměť už tolik neslouží." Při těchto slovech pomalu přešel zase k pravé stěně. "Prozradíte mi, jak se mohu dostat na Olymp, kde sídlí bohové?" Muž přidělal novou čárku na pravou stěnu. "Proč bys proboha chtěl na Olymp, kde sídlí bohové? Tam nikoho nečeká nic dobrýho. Bohové sou parchanti. Člověk je uctívá, modlí se k nim a oni mu zabijou dobytek a ještě přitom říkaj, že je to zkouška víry. Fakt ti radim, abys tam nechodil. Radši se vrať tam, odkud si přišel a zkus tam vydržet tak dlouho, jak to jen půjde." "Ale já k nim musím. Řeknete mi to, prosím?" Muž se na Kurta podiveně zahleděl. "Co ti mám zas říct?" "No, jak se tedy dostanu na Olymp, kde sídlí bohové." "Aha, promiň. To víš, paměť už tolik neslouží." "Dobrá, tak řeknete mi, jak se dostat na Olymp, kde sídlí bohové?" "Ale jistě, proč hned tak podrážděně. Na Olymp je jednoduchá cesta. Půjdeš na sever, dokud nenarazíš na hory. Tam musíš najít jeskyni. V té jeskyni je strašná nestvůra. Projdeš tou jeskyní a dostaneš se na Pláně mrtvých bojovníků. Ty přejdeš a staneš před Olympem. Na ten musíš vyšplhat a to je asi tak vše." Po krátké odmlce muž ještě dodal: "No a asi tam po tobě budou něco chtít, aby tě pustili přes bránu. Ale opravdu nevím co, pro každého je to něco jiného." "Aha, tak vám děkuji. Sbohem." Kurt pomalu vystoupal po schodech a muž se začal věnovat odklízení zbytků. Čekala tedy Kurta cesta na sever a vypadalo to, že bude daleká. Pod horami Gargantua se rozprostírala malá vesnička, což bylo pro Kurta téměř požehnání, vzhledem k jeho ztenčujícím se zásobám. Kurt se tedy vydal do ní.
Kurtova pouť ho zavedla do jedné malé vesničky. Jméno této vesnice není nijak podstatné, protože se už do ní asi nevydáte. Několik let poté jí zničili nájezdníci. Od těch se toho také moc nedozvíte, protože několik let poté je zničila spravedlnost. Pokud byste chtěli hledat spravedlnost, tak tu už vůbec nenajdete, protože za celou tu dobu jí lidé úplně zničili a přetvořili si ji k zvrhlému obrazu svému. No, a když byste se jich zeptali na spravedlnost, tak vám všichni nakonec řeknou, že je tu přece policie a soudy a tak dále. Prostě z toho vyplývá, že o té vesnici nemá cenu mluvit. Vlastně mluvit o ní cenu má, ale jen o té části, kdy v ní zrovna byl Kurt von Byrokrat. Bylo právě léto, květiny kvetly v plném proudu, ovoce zrálo, děti si hrály - chlapci s dřevěným mečem nebo koníkem a děvčata si četla nebo si hrála s panenkami - a v místním hostinci právě probíhala soutěž v šipkách. Kurt vešel do hospody a těsně vedle něj profrčela zbloudilá šipka. "Myslím, že si diskvalifikovanej, Bobe.", řekl jeden z mužů. "No tak to ani náhodou, ten maník mě překvapil. A když sem překvapenej, tak zákonitě nemůžu hrát. Tohle bych viděl na novej hod.", bránil se takzvaný Bob, který hodil inkriminovanou šipku. Kurt se ve vesnici ani moc nezdržel. Jenom nakoupil zásoby, udělal pár prací pro místní lid a šel zas dál.
Tato pasáž je dějově celkem krátká, ale ve skutečnosti byla docela dlouhá. Kurt cestoval na sever několik dní. Za tu dobu ho přepadlo několik skupinek banditů. Nic moc zvláštního. Stále byl ozbrojen tou zbraní prapodivného původu, kterou zakoupil ve svém rodném městě. Jednoho krásného odpoledne dorazil k jeskyni.
Kurt se tedy vydal skrze jeskyně. Pověsti pravily, že v nich žijí všemožné bytosti, dokonce i sám ďábel. Takové pověry se ukázaly jako pravdivé. Na stěnách lezli pavouci, na stropech viseli netopýři a na mokré zemi se proháněly krysy. A co se týče toho ďábla, tak ho Kurt potkal v jedné malé skulině. Právě si připravoval oběd. "Zdravím", pozdravil Kurt. "Co to krrrucifix himlherrrgott?!?!?!", polekal se ďábel. "Ehm, kdo jsi a co děláš tady?", zeptal se opatrně Kurt. "U všech jikerrr pstrrruha, já jsem Ďábel, řečený Satan nebo taky Pán podsvětí či pekla, také mi občas říkají Barrrnabáš. Prrrostě mám spoustu jmen. A pokud jde o to, co tady dělám, tak jsem se prrrávě chystal posvačit, když si sem vtrrrhnul." "Aha, tak to se omlouvám, že jsem vás vyrušil", omluvil se Kurt. "A co hodláte posvačit, smím-li se ptát?" "No, prrrávě jsem přemýšlel o nějakém pěkném hříšníkovi, ale doktorrr mi je bohužel zakázal, že prrrý mám moc cholesterrrolu a mohlo by to se mnou seknout. Takže si asi dám hlávkový salát a kedlubnu jako obvykle." "A co třeba rrrajče…promiňte, rajče?", zeptal se Kurt. "Ojojoj, u všech deseti pekel, to by bylo pošmáknutí. Už mě z té kedlubny a hlávkového salátu začínají místo rohů růst hlávky a z nohou mi raší kořeny." "Deseti pekel? Já myslel, že jich je jen devět. Alespoň Dante to tak píše." "No jo, my ho pustili jen do devíti, ale je jich deset. To víte, ono by se k nám nahrnulo hodně lidí, kdyby věděli, že tam máme všelijaké mejdany a orgie." "Aha, zpět k předchozímu rozhovoru. Čistě náhodou tu jedno takové rajčátko červené mám." "Prrro lásku boží, dej mi ho…prrrosím.", škemral ďábel. "A co z toho budu mít, když ti to rajče dám?" "Nějáké ty drrrobné by se ti, soudě podle tvého vzezření, hodily, co ty na to?", nabídl se bleskově ďábel. "No, možná by se o tom dalo uvažovat. Řekněme, že takových tisíc zlatých by mohlo stačit." "Oh, dozajista.", ďábel udělal puff a v ruce se mu objevil měšec. "Zde je máš", podal Kurtovi měšec. Kurt se podíval dovnitř, zkontroloval pravost peněz a dal ďáblovi rajče. "Tumáš. Užij si to rajské jablko ve zdraví." Ďáblovi najednou ztuhla tvář, jak si uvědomil svou chybu. Ono by totiž nebylo úplně zdrávo, kdyby snědl RAJSKÉ jablko. "U krrráličí tlapky, tys mě převezl.", zařval ďábel. "Co to?", podivil se Kurt. "Já přece nemůžu sníst rrrajské jablko. To by mě zabilo. V té touze po změně jídelníčku jsem si neuvědomil, že rrrajče je rrrajské jablko a tys toho využil.", pokračoval ďábel. "Ale já nevěděl, že nemůžeš jíst rajská jablka.", bránil se Kurt. "Grrrr, jen počkej, až se příště setkáme. Já budu ten, kdo se bude smát naposled!!!", zařval ještě ďábel, udělal "Puff" a zmizel. "Ale…", chtěl se ještě bránit Kurt, ale bylo již pozdě. Vydal se tedy dále jeskynním komplexem. Brzy se dostal opět "na slunce". V uvozovkách je to proto, že přestože byl na povrchu, na zem nepronikalo přes husté černé mraky žádné světlo.
Na pláních nebylo zhola nic. Jen jeden dlouho mrtvý strom se tyčil kdesi uprostřed, daleko. Kurt se k němu vydal s předpokladem, že si pod ním odpočine. Jeho předpoklady se však mýlily. Když ulehl pod strom a chtěl zabrat, strom se probudil a chtěl ho sežrat. Chytil ho větví a chtěl ho strčit do své tlamy. Kurt, který měl volné ruce, vytasil svou zbraň podivného původu a použil ji na stroma, který ho bolestí upustil. Kurt se převalil, zvedl a začal se bránit dalším stromovým pokusům ho zkonzumovat. Strom se vytrhl ze země a udělal nejdříve několik neohrabaných kroků. Ono, když někdo stojí několik set let na místě, je to potom na chůzi poznat. Poté, když už byl trochu obratnější, se pokusil Kurta znovu chytit. Když po něm natáhl jednu ze svých větví, Kurt ho znovu udeřil svou zbraní podivného původu. Poté se na stroma rozeběhl, uhnul všem jeho větvím, které se ho pokoušely lapit a nakonec ho svou zbraní podivného původu udeřil do oblasti, které by se dalo říct hlava. Strom zaúpěl a nakonec se skácel. Lépe řečeno, Kurt stroma skácel. Po namáhavé bitvě si našel místo k odpočinku a zde odpočíval. Po probuzení se vydal na další cestu Planinami smrti. Na konci dne dorazil ke svému prozatímnímu cíli, hoře Olymp.
Tady opět začněte číst. Tato kapitola je zatím asi ta nejdůležitější. Poté by tu byla ještě druhá varianta a to zavřít knihu a jít spát, ale tu…hej, otevři to!!...tu bych nedoporučoval, protože byste přišli o mnoho zajímavého. Takže, kdeže jsem to skončil? Ah, jistě. Kurt se tedy vyškrábal na již několikrát zmiňovanou horu Olymp. Na samotném vrcholku hory nebylo nic. Samotný vrcholek hory byl spíše taková malinká louka. Kurt o ní nic moc nevěděl. Velikost asi tak pět krát pět a půl metrů, půda byla jílovitá, měkká, květiny převážně horské, některé velmi zvláštní, které Kurt nikdy předtím neviděl, ale vypadaly spíše tropicky než-li horsky. Člověk by si myslel, že vítr sem náhodou zavál nějaká semínka a ta se uchytila, ale Kurt to věděl. Tudíž máme Kurta na vrcholku Olympu a bohy na vrcholku Olympu, vrcholek Olympu je malá louka, ale přesto se spolu nesetkají. To je divné! Kurt přemýšlel, jak je to možné, nebo spíš, jak se má dostat k bohům. Přímo uprostřed mýtinky rostla ta nejzajímavěji vyhlížející květina ze všech. Byla na louce jediná a ani nikdo nikdy nikde jinde jí neviděl. Byla to rostlina se zeleným stonkem a listy, které rostly po čtyřech na jednom řapíku a měla červené květy, které vypadaly velmi zvláštně. Bylo na nich spousta květních lístků, které rostly svisle vzhůru, ale jak si Kurt všiml, nejprve byly bílé a až pak přecházely na červené. Kurt tedy k té květině přistoupil, prozkoumal jí a opatrně utrhl jeden čtyřlístek. V tom se objevil v nebi. Nebe bylo stejně tak krásné jako když tu byl poprvé, ale on si nic z toho nepamatoval, takže mu to přišlo stejně ohromné jako poprvé. Na každém rohu fontánka, z ní prýštící víno, spoře oděné ženy nosí tácy s pochutinami. Kurt se instinktivně vydal po cestě k Panteonu. Dorazil a vešel. Bohové na něj pohlédli a otázali se: "Kdo jsi, čéče?" Kurt odpověděl: "Kurt. Kurt von Byrokrat." I podivili se bohové: "Vypadáš nějak jinak. Nezhubnul jsi?" Kurt: "Vše, co vím je, že jste mi dali úkol a mou mysl přemístili do tohoto těla. Avšak vzali jste mi všechny vzpomínky na to, co bylo před tím." Bohové již tušíc, jak to vskutku je řekli: "Aha." Po krátké pauze ještě dodali: "Tedy, buď vítán, Kurte." "Ahoj", řekl Kurt. Bohové mu opět vysvětlili, v čem spočívá jeho úkol a poté ho opět vyslali na cestu. Kurt se objevil kdesi na zemi.
Bohužel to vypadá, že tentokrát se mi už onen Kurtův dlouho neznámý úkol ututlat nepodaří. Takže tedy dostal za úkol udělat jakési cosi...dobře, dobře... Dostal za úkol zabít jistého existence nehodného živého organismu, který prý provedl něco strašně zlého, za co si zaslouží být potrestán. Naneštěstí je však chráněn Něčím, takže bohové proti Němu nic nezmůžou, leč Kurt by měl být schopen Ho skolit. Není známo, zda je tento živý organismus lidského původu, vzezření, složení, inteligence, či jen podobnosti nebo třeba vůbec ničeho. Kurt tedy měl nelehký úkol, když vezmeme v potaz jeho současné tělo, jehož proporce jsem zmiňoval dříve, byly jeho šance dokonce mizivé. Přesto to však musel alespoň zkusit, neboť odměna za vykonání tohoto činu byla příliš lákavá, než aby utekl na Seyschely a žil tam do smrti se spoustou peněz a žen.