Tohle je moje oblíbená část, protože každý předpokládá, že se tu něco zajímavého dozví, když už na ten odkaz tak pracně klikne, jenže chyba lávky. Nemám žádný zájem na tom, aby každý, kdo navštíví tyto stránky věděl, co za vola je dělalo. Pro ty, kteří to chtějí opravdu vědět mám taky NĚCO.
Jsem to já. Já a ostatní lidé na planetě. Jenomže jsou to oni. Oni, kdo mi znepříjemňuje pobyt na ní. Lidská blbost nezná mezí a žel tapíru je to smrtelná nemoc, avšak pouze pro ty, jež jí nejsou nakaženi, resp. nejsou jí nakaženi v takové míře. Podívám-li se na svět, vidím smetiště. Neboť co jiného jsou lidé, když ne odpad, který se rozšiřuje a hnije? Svět je lidmi pohlcen a zničen. Nebo jsem se spletl? To teprve přijde? Ano, přijde, brzy, velmi brzy, pokud člověk nepřestane být hloupý, o čemž pochybuji, neboť blbost jedněch velice dobře vynáší jiným, méně blbým. Co na tom, že ono bohatství vydělané na blbosti nebude mít kdo a jak utratit, protože brzy se Země stane mrtvou planetou. Plýtvání tady, plýtvání tam. Kam chceme tímhle postupem dojít? Existuje mnoho způsobů, jimiž může být člověk hloupý. Může mít špatné známky ve škole, ale jsou nám známky k něčemu? Může být neschopen se o sebe postarat, ale škodí ostatním takový člověk? Možná, občas, snad, ale jaká je to škoda v porovnání s těmi ostatními, jež nekladou ohledy na ostatní nebo na Zemi, po které kráčí? Zahoď odpadek, zabij člověka. A co bezcitnost, nezájem, neporozumění, sobectví a spousta dalších rysů lidem tak vlastních? Nebylo by války bez neporozumění. Nebylo by hladu bez sobectví. Nebylo by mnoha mrtvých bez bezcitnosti. Nebylo by palivových krizí a různých ekologických katastrof bez nezájmu. Z lidí se mi dělá špatně a stydím se za to, že jsem jedním z nich. Raději se budu nazývat jinak nebo možná ostatní budu nazývat jinak, protože bych jinak nemohl déle žít, kdybych uznával, že jsem stejného druhu, který se teď sám vyhubuje svou vlastní hloupostí. Nejčastěji sobě říkám blázen, neboť jsem opravdu blázen, když si říkám, že by lidi taky mohli začít něco dělat a začít se k sobě chovat, ne jako zvířata, ale jako lidi, kterými by bezpochyby měli být.