Asi toast (Tibor, Didier)

Když ráno se probudím,
Na budík se zahledím,
Nepříjemnou věc zjistím,
Že musím žít s tím,
Neb již deset dní bdím.
Nebo možná sním?
Co já dneska sním?
Asi toast…

Asi toast II - Óda na čičmany (Tibor)

Tlustí páni, tlustí lidé,
tlustí lidé, tlusté ženy,
vybírají z různých jídel,
každý vlastník jiné měny.

Dají si kotletu, steak,
snad něco lehčího,
nebo v menu najdou
i něco lepšího?

Snídaně dávnou minulostí,
oběd však v nedohlednu,
čičmani pukají zlostí,
masa snědli by bednu.

Však v menu objevili,
že k svačině maso není.
Co si tedy dají?
Asi toast...

Plešátko, oběd a banán (Tibor, Didier)

V křoví už se plešátko plíží, tiše, tichounce,
plíží se tiše, s křovím splynouce.
Zlověstná pleš se již ke kořisti blížíce,
plešátko z mnoha svých noh sundá střevíce.

Nic netušící oběť v poklidu tam leží,
plešátko už k obědu běží.
Oběd neví, co si myslet o pleši,
však banán to zaň v mžiku vyřeší.

Jen nožky trčí z úst banánu,
banánův oběd nezmohl se ni na ránu.
Plešátko již oběd nespapá,
samo se odebralo v zem svých papá.

V plešátčím nebi teď si užívá,
banány po kilech tam požírá.
Oběd si v poklidu leží dál,
a banán odtekl zas dál.

Óda na Rhodos (Tibor)

Za lesy a za poli,
tam, kde rostou brambory,
leží mezi ostatními
má vysněná zem.

Pro člověka dokonalá,
pro opici nikoliv,
člověkem oboraná,
opicí nikoliv.

Rostou v ní kokosy,
člověk je má rád,
stačí mu k životu,
kokos je jeho kamarád.

Za použití želvy
kokos rozbije,
želva si pak odplave
a člověk se napije.

Také jídlo mu dává,
kokosová lahůdka,
jen ta je ta pravá,
pro šťastného člověka.

Ze skořápky kokosu,
dá si misku do nosu,
v misce si dá polévku,
a v klidu se prospí.

Ošacen v palmových listech,
pod a na nich spí též,
obydlí z nich vyrobené,
vítr občas sfoukne ho.

A tak si člověk žije,
spokojeně až do smrti,
skoro jako opice,
a po něm i jeho děti.

Poník (Tibor)

Za mladou břízkou,
potichu se krčí,
koni hlavu blízkou,
ocásek mu trčí.
Na krku mu hříva vlaje,
se slámou si v hubě hraje,
nohy oděné v železných botách,
ihá si do kroku v různých notách.
Není to obyčejný koník,
...

Tramvaj (Didier)

Venku prší, zima je,
zalezem do tramvaje.
A až přestane pršeti,
šťastni budem jak děti.

O bohu (Tibor)

Za horami mnoha,
stojí v zemi noha,
je to noha boha,
boha noha nahá,
na nohu si sahá,
chviličku váhá,
pak se přemáhá,
udělá krok,
udělá skok,
dřepne si rok,
ohne si bok,
tu jeho sok,
to je naň šok,
na kuráž lok,
alkoholu tok,
teplý to mok,
jeho sok zmok,
udělal krok,
dal si zas lok,
udělal skok,
soupeře skop,
sok zakop,
spadl v příkop,
udělal krok,
ohnuv si bok,
zjistil otok,
sok již nekop,
leže v zákop,
udělal krok,
za další rok,
napil se mok,
byl to cvok.

Moli (Tibor)

Za hory a doly,
žili tam dva moli,
jeden zpíval, potom hrál,
druhý snil a tancoval,
oba měli sebe rádi,
nebyli však kamarádi,
svatbou sebe častovali,
neb sobě se zamlouvali,
kdysi dávno tomu jest,
však stále život může kvést,
lásky oheň vzplál jim kdys,
leč teď je to spíš hnis,
bývalo již hůře,
leč vyprávěj to můře,
mohlo by být líp,
když moli slezli Říp,
neměli se již déle rádi,
nebyli ni kamarádi,
došlo na rozvod a hádky,
to nepatří do pohádky,
moli sebe usmířili,
domů si to namířili,
toho dne a té noci,
nemohli si dopomoci,
vášeň propukla ve své síle,
cítit ve vzduchu byla na míle,
již o něco později,
měli se ješť raději,
měli k tomu také důvod,
ta noc molátek původ,
kdy svítil měsíc nad řekou,
poznali sílu odvěkou,
sílu citu zvaného láska.

Kolotoč (Tibor)

Na cirkusovém kolotoči,
děti se pilně kolotočí,
až se jim z toho motají oči,
pak mimo pisoáry močí.

Veze je teď domů kočí,
kde rodiče na sebe štěkají, kvočí,
takhle se s nimi život točí,
dokud je někdo neochočí.

Pak zas vezou se v kolotoči,
život říkají mu moudré oči,
a když se proti němu osočí,
dostanou ránu mezi oči.

Životní cyklus takhle se točí,
škola, práce, žena, děti, výročí,
a když přijde života kočí,
strachy se z toho nebožtík pomočí.

Alkohol (Tibor)

Bludné mysli, bludná těla,
krůpěje potu, mokrá čela,
skelné oči bez obočí,
rozostřené smysly, dvojitý zrak,
krok, krok, pád, jdeme na západ,
tělo bez duše, pouhý vrak,
kolébá se jako prase,
teď spadne, pak leze zase,
do postele doleze, ráno zase vyleze,
zdarma lístek do zoo,
opice, prase, alkohol.

Cigarety (Tibor)

Plíce černé
v koutě se krčí,
kuřáku věrné
v poslední křeči,
snad o krabičku méně
kdyby kouřil denně,
mohl ještě žít,
k doktorovi jít,
takhle se tu svíjí,
život z něho míjí,
brzy ho omyjí,
do obleku ošatí,
zavřou za ním víko,
zasypou výkop,
položí květináč,
řezanou růži,
nezapne přepínač,
nehejbne kůží.

Rozpolcený (Tibor)

Za bezbřehými oceány zármutku,
někde tam se pohybuji,
čekám, až přijde vysvobození,
leč čím dál více pochybuji.

Osamělý přežívám den ze dne,
nikoho nespatřím, všichni jsou pryč,
můj život neoplakáván vadne,
a já nemám k té bráně klíč.

Brána jež spojuje oba břehy,
cesta tam snadná, však cesty zpět není,
vše, co chci, je jen trocha něhy,
místo ní pekelní mužíčci se na mě kření.

Čekají, až padnu, leč nebude to hned,
do posledního dechu budu doufat,
co pomůže mi teď, jedině květ,
květ lásky plný poupat.

Pekelník (Fici)

Klečela v bytu koutě,
Kreslila mapu poutě,
Jak kdysi někomu řekla,
Hledá cestu do pekla.

Prý čeká tam na ni Lucifer,
A ona mu řekne, že není fér,
Jak člověk se formuje na zrůdu,
Že mění se vlastně v obludu.

Vmete mu: Poslyš ty rohatý,
Ten kdo srdce má, jest bohatý,
Na co ti peklo, ohně žár,
Když tvé srdce schvátil svár?

Nač čertíků máš tisíce,
Když neznáš svitu měsíce,
Tak zahoď zlobu, černou duši,
A nastav světu, míru uši …

Válka (Fici)

Kolik lidí musí zhynout,
Cizí než-li vlastní vinou,
Proč jim krátí život svině,
Která strana je na vině?

Bomba letí, padne, bum,
Co na tom, že tam stál dům,
Utne život spoustě lidí,
Pilot dělá, že nevidí.

Válku začne jenom vůl,
Co mozku má pouhou půl,
Za to má však spoustu plánů,
Jak zničit nepřátelskou stranu.

Každý někdy s někým válčil,
Však slovní souboj k tomu stačil,
Bráním jiné jako sebe,
Dřív než válka zatmí nebe.

Smrt (Fici)

Včera zdál se mi prazvláštní sen,
Hlavou mi vířily tisíce jmen,
Pak jedno mi vletělo před oči,
To jediné už se netočí.

To jediné jméno zůstalo stát,
Tisíce emocí začalo řvát,
Křičelo, že teď patřím jemu,
Já svůj život zpátky si vemu.

To slovo napsal snad ďábel sám,
Jež při psaní nenávistí byl hnán,
To jedno slovo smrt zní,
Znamená temnotu a prázdno v ní…

Piráti (Fici)

Vlny se blíží, s lodí cloumají,
Myšlenky pirátů nad smrtí bloumají,
Každý z nich v rukou třímá zbraně,
Čekají na povel: Hurá na ně!

Srdce v nich buší, buch, buch, buch,
Vzrušení ukrádá z plic jim vzduch,
Možnost být bohatý a slavný pirát,
Dává jim sílu nad jinými vyhrát.

Proč dobré je drancovat, loupení zažít,
Co nejvíc ukrást a všechny vraždit,
Co loudí se banditům do jejich hlavy,
Co může za jejich běsnivé stavy?

Pták (Fici)

Já chtěla bych být ptákem,
Co lehce pluje mrakem,
Co všechno z výšky vidí,
Je nad krajinou lidí.

On lehce brázdí nebe,
A vnímá jenom sebe,
Sobec a sám sobě pán,
Mocí svobody je hnán.

Nikdo nerve jeho peří,
On ve své smysly jenom věří,
Nechce ničí lásku cit,
Dokáže sám sebou být...

Lži (Tibor)

Mnozí nemají ani potuchy,
jaké to je, žít a nežít,
přestože jiné neduhy je sžírají,
mne sžírá ten největší.

Všichni zdají se slizcí jak ropuchy,
žít a nežít, leč snažit se přežít,
přetvářka, lest, klam se vyjímají,
však smutek je ten nejtěžší.

Od lží na jazyku opuchy,
chtít jeden jiný den prožít,
cožpak v hlavě ničeho nemají,
kdy už se mi smrti poštěstí…

Rozpolcený II (Tibor)

Stůl a na něm svíčka,
pozdní noc se blíží,
sotva držím víčka,
oči se mi klíží.

Však síly stále dost,
ač těžko pro ni sahat,
přejít smrti most,
ani nezaváhat.

Sám a rozpolcený,
kus na obou stranách,
duch tam polapený,
těžší na pomyslných vahách.

Přes most proň musím,
leč cestu zpět jistu nemám,
přesto to zkusím,
neboť jinak se s ním stejně shledám.

Smrt II (Tibor)

Průzračná tvář,
oči plné vesmíru,
ta vlasů zář,
a ústa na míru.

Vidět jí nejde,
kdybys snad chtěl,
když ona vejde,
mráz přeběhne tě.

Přec jí uhlídáš,
však příliš pozdě již,
marně teď utíkáš,
jí neuletíš.

Každého dostihne
v ten pravý čas,
blízkého postihne,
tak pláčeš zas.

Dokud tu není,
je ti po ní prd,
však to se změní,
vždyť je to smrt.

Mrtvá dívka (Tibor)

Srdce stojí, oči se nehnou,
tělo tu leží, k němu si lehnout.
„Stojí to za hřích,
pomoci bližnímu svému.“
To stojí na dveřích,
vedoucích k pokoji tvému.
A když do něj vejdu, hrůza mě pojme,
ležíš tu tak sama, člověka to dojme.
Kolikrát je třeba varovat,
aby člověk jednou slyšel?
Kolik mu třeba darovat,
aby ze své skořápky vyšel?
Na kolik cení si života cizího,
koho má rád, nebo i svého?
Přirovnal bych to ke slovu mizivo,
neb zdá se mi to opakem všeho.
Jak tu tak klečím, mráz běhá mi po zádech,
ne že by zima byla, to jen ten tvůj nádech.
Zelené tváře, jsi trochu studená.
Byla jsi i za života chladná žena.
Největší rozdíl viděl bych v tichu,
tvůj smích ni pláč už nezazní.
Proč lidé jen netají svou pýchu,
proč jen lidé jsou tak zlí?
Bude mi chybět tvé „Dobré ráno“,
ale neboj, je o mě postaráno.
Našel jsem magnetofon v srdci,
v něm nahrán tvůj, čí jiný hlas,
rtěnkou obtisk udělal na líci,
jako když s tebou bylo mi zas.
Proč nebyl jsem méně lhostejný,
přestože říkáš „Tvá vina to není“?
A proč všichni lidé jsou stejní,
vždyť jejich chování v monstra je mění?

Láska (Tibor)

Jen pro tebe já láskou hořím,
jen pro tebe mé srdce tluče,
polibky pro tebe spořím,
chci na tebe položit ruce.

Jedině tvůj úsměv rozzáří den,
jedině tvé rty mě pohltí,
přestože tvá dokonalost je jen sen,
chci s tebou být až do smrti.

Peklo (Fici)

Osoba v plášti vznáší se směrem
Kde na černých dveřích nápis je "hell"
Tam ona patří, duší i tělem
Jde tam, kam i já vždy chtěl

Vidím jak černá kápě mizí,
Závist mě nutí hledět tam dál,
Opak má znamenat, má mi být cizí
Já o členství v pekle ale vždy stál

Chce se mi křičet: Vemte mě s sebou!
Těmi dveřmi nechte mě projít!
Do nohou obláčky nebeské zebou
Chci se se žárem pekelným spojit.

A tak osoba halená u dveří stojí
Kostnatým prstem ukáže na nebe
Jí s peklem prohnilá duše pojí
Zašeptá: Zde není místo pro tebe

Jsi symbolem dobra pro lidi dole
Nemůžeš do pekla mezi nás stíny,
Jsi anděl, však koukni se kolem,
Mezi nás nepatříš, jsi prostě jiný.

Naslouchám dál tomu ďáblovu hlasu,
Ačkoliv za dveřmi potichu zní,
Nutí mě myslet na satana, spásu,
K níž dovede pouze zlo a já chci k ní.

Nebem já kráčím, hromadím sílu,
Snad tento čin v peklo mě zanese,
Boha chci zabít, zradit svou víru,
Však nevím, co za chvíli stane se.

Už padá k zemi, hrdě se pnu,
Promluví tiše, jak dech se mu vzpříčil:
Hleď synu, přivolals tmu
Jediný úder tvůj všechno zničil.

Bez dobra není zla, bez nebe pekla,
Tak dobře se rozhlídni, raduj se z úspěchu,
Zdá se, jakoby vteřina tekla,
A Bůh náhle na zemi leží již bez dechu

Tu všechno zmizelo, zbylo jen ticho,
Není už světla, tmy, dobra ni zla,
Nikdo už nespatří sluníčka východ,
Hle, jak závist se světem hla…

Prokletí (Fici)

Dva milují se v temném lese,
Krásný muž a napůl žena,
On vzrušením se při ní třese,
Ona kletbou usoužena.

"Miluj mě, než měsíc zhasne,
Dřív než naše vášeň zmizí,
Uchovej všechno to krásné,
Dřív než budeme si cizí."

V tom jako naschvál přichází ráno,
Jen nevěřícně kouká na ni,
Jak jednou bylo v kletbě dáno,
V noci ženou, ve dne laní…

Přání (Fici)

Po zápěstí stéká potůček krve,
Kdo by si pomyslel, že bolí to více,
Než když řízla se do ruky prve,
A nastavila smrti svá chladná líce.

Co když někdo dovnitř vejde,
Na zemi spatří z krve louži,
Řekne: Neblbni, bolest přejde,
A nepochopí, po čem touží?

Slzy jí vyhrknou do tmavých očí,
Ačkoliv v ruce má už trochu třas,
A svět kolem se rychleji točí,
Chce urychlit smrt, řízne se zas.

Sedne si na vanu, zapálí cigaretu,
Vyhlíží z okna na mraky,
Každým nádechem dává sbohem světu,
Už dávno nevěří v zázraky.

Tak plavé vlasy v krvi se máčí,
Pohled už zůstane skelný dál,
Dřív než naposled dokouřit stačí,
Život z té dívky vyprchal…

Padající hvězda (Tibor)

Jednoho dne, když viděl jsem hvězdu padat,
měl jsem velké přání, myslíce na tebe,
to přání by mě svou krásou vyneslo do nebe,
a znělo být s tebou, nic jiného nechci žádat.

Poté pohlédl jsem na měsíc,
jenž zářil jak o život nadpozemským světlem,
já stál tam zasněný a zmítán nočním větrem,
že miluji tě, chtěl jsem zařvat z plných plic.

Přestože věděl jsem, že jedno dne za světla svíce,
naše rty se setkají v souboji vášně a lásky,
bolelo to v srdci, na čele přidělalo vrásky,
to proto, že musím tolik čekat na tvé rudé líce.

Za každý okamžik v tvojí přítomnosti vznešené,
snad i život bych v sázku dal,
a kdybych snad nevyhrál,
bylo by to lepší, než přijít o tebe.

Opět jsem zřel noční plášť s drahokamy hvězd,
avšak to bylo méně, než lze v tvých očích spatřit,
a dokud pohled těch očí jen mně nebude patřit,
života tíhu budu jen stěží schopen snést.

Epitaf křečka Křečka (Tibor)

Došel jsi svého konce,
nyní před očima máš temno,
slyšíš všude samé zvonce
a je ti to už jedno.

Teď do hlíny se ponoříš,
kde navěky už budeš spát,
nikdy se zpět nevrátíš,
nic už nemůže se ti stát.

Žij svou smrtí nekonečnou,
svůj dluh jí jsi již splatil,
však věz, že pro tebe slzy tečou,
když od života ses k ní vrátil.

Kopretina (Fici)

Když poprvé stál jsi na mém prahu,
V očích tvých četla jsem bezbřehou snahu,
Omámit mě vůní růžových květů,
Oprav mě jestli se v úsudku pletu.

Když podruhé zvonil jsi u mých dveří,
Dělal jsi dojem muže, co věří,
Že správně mi přinesl gerberu,
Já však ni tentokrát neberu.

Když napotřetí u nás jsi zaklepal,
A kvítek do mých rukou dal,
Okvětní lístek zem ochutnal,
A já tě konečně pozvala dál.

Ten květ já mám sušený v herbáři,
Ač dávno už novotou nezáří,
Ty potěšil´s mě kráskou jinou,
Ne růží, ale kopretinou…

Přátelství (Fici)

Snad každý tuší nebo spíš ví,
Jaké je mít stále krytá záda,
Jak opravdu vypadá přátelství,
Jaké to je mít jiné ráda.

Tys přišel se slovy: Budu tě krýt,
Neboj se nic, že sama bys byla,
V tu chvíli já začala klidná být,
A v srdci ses zapsal:Osoba milá.

Byl jsi to ty, kdo tišil můj pláč,
Kdo podal mi kapesník, když pálily oči,
Na moje děkuji, tvé není zač,
Jsi ten, co zády se k člověku neotočí.

V mém srdci nahrán je tvého hlasu tón,
Ať už směje se či kárá duši,
Podle něhož vždy poznám: To je on,
A mě rychleji srdce buší.

Tvrdíš, že můj úsměv na srdci hřeje,
Znamenáš přátelství větší než malé,
Splnil bys, vše co mé srdce si přeje,
Chci, bys byl přítel můj stále.

Záhrobí (Tibor)

Bolí mě tělo, srdce, duše,
chci zemřít zas o něco víc
a říkám to jen suše,
neb nového to není nic.

Smysly se pomalu ztrácí,
odlétá duše hada,
letí jak tažní ptáci,
záhrobí si ji žádá.

Až na místo dorazí,
bude mít klidného spočinutí,
už ji nikdo nepodrazí,
nebude jí hrozit vyšinutí.

Bolesti znát nebude,
žádné další zklamání,
dlouho tady pobude,
dost času činit pokání.

Záchrana (Tibor)

Mnou smrt prochází den co den,
kus mě bere si s sebou.
Co zmůžu proti tomu jen?
Jen být každou chvíli s tebou.

Jen ty dokážeš zastavit její postup,
zastavit ho než mě rozebere zcela.
A ty, smrt bídná, ty odstup,
je čas, abys jinde krásou se skvěla.

Cožpak v životě nepykal jsem dosti,
netrpěl jsem za sebe, ba i za cizí?
Proč nemohu žít pln radosti,
proč z těla život mi mizí?

Dívko krásna, pomoz mi přece,
svou ruku mi podej a já budu živ.
Pak spolu vyjdem si k řece
a všechno bude zas jako dřív.

Stačí to gesto jediné,
že tobě na mně záleží,
jinak mé tělo zahyne,
čas můj brzy doběží.

Každý den si ze mě krájí,
málo již tu ze mne zbývá,
na druhé straně opět spájí,
anděl tiše žalmy zpívá.

Brzo skončí se můj osud,
a dozvím se, zdas mě ráda měla,
co nevěděl jsem dosud,
neb ty sama jsi nevěděla.

Sebevražda citu (Tibor)

Má mysl pere se s mou duší,
srdce se s rozumem buší,
tělo neshodne se s vůlí,
nemoc horší než jiné mne půlí.

Nalezl jsem v sobě umění milovat,
však nenašel jsem, kdo by mi je splatil.
A tak pláču na své lásky hrobě.
Nezemřela, spáchala sebevraždu.
Obětovaly se takto obě,
ona i ta, ke které jsem ji cítil.

Ona neví, co láska je,
tak nedokáže dát ni přijmout.
Neví, že vynese člověka do ráje,
a že ona se mě teď snaží vyjmout.

Odchází pryč tak jako vždy,
třeba čas jí naučí.
Takže až vrátí se, zůstane navždy
v objetí mého náručí.

Kolik ještě? (Tibor)

Topím se v troskách života svého.

Dýchám, ale nežiju.
Polykám, ale nepiju.
Koušu, ale nejím.
Dumám, ale nemyslím.

Nač se ještě obtěžovat?

Otvírám pusu, ale nemluvím.
Zavírám oči, ale nespím.
Uši zacpané nemám, ale neslyším.
Srdce v těle mám, ale necítím.

Kam tohle povede?

Dívku miluju, ale ona tu není.
Přátele mám, ale jsem v osamění.
Tuhle bitvu musím sám vybojovat.
Života hrůzám i nadále vzdorovat.

Kolik ještě?

Dobrou noc (Tibor)

Tak zas půjdu dál,
bych i jiným lidem hrál.

Nechť i oni mají ze mne smích,
to lepší je, než kdybych ztich.

Radost budu šířit všude,
aspoň na světě nějaká zbude.

Dobrou noc já přeji,
do toho se směji.

Přeji taky krásné sny,
vždyť i horší přijdou dny.

Morče (Tibor)

"Zabal to, chlapče, nemá to cenu.
Tady nepochodíš, už to chce změnu.
Najdi si jiné živobytí,
s tímhle se nikdo neuchytí."
To říkali mi na počátku,
když přemýšlel jsem o morčátku.

Bylo by se mi s ním dobře žilo,
vyhrálo by, kdyby soutěžilo.
Ale že se žádné soutěže nekonaly,
úřady mi mé morčátko vzaly.

Prý že je týrám hlady,
však sám se ztrácím tady,
to je jim jedno, koukám,
budoucnost jsem proto zasvětil
polohrubým moukám.

Nevěra (Fici)

Jakmile překročím tvých dveří práh,
Z úst tvých ozve se: Běž pryč, jsi vrah,
V srdci kde kdysi bývala láska,
Pro změnu nenávisti oheň praská.

Cítím tvých slov ledový chlad,
Nedávám na sobě ale nic znát,
Až když opět se otočím,
Slzy v očích mě zaskočí.

Největší hloupost ale je,
Že stále sžírá mě naděje,
Že jednou přece jen promineš,
Chvíli, kdy vyšla z úst mých lež.

Nožem teď škrábu ti do dveří,
"Nešťastný ten kdo nevěří",
Tak prosím tě teď v závěru,
Bys odpustil mi mou nevěru…

Voda (Tibor)

Jako voda mi mezi prsty protékáš,
života láska, přesto odlétáš,
přestože k životu tě potřebuji jako vodu,
nemohu tě odradit od odchodu.
A zase jsi voda, když z většiny mě tvoříš,
tím, že odcházíš, mou osobu boříš.

Jsi to ty, kdo hasí mé touhy plamen,
čirá voda, co omílá mé srdce jako kámen.
Dlouho už jsi do něj ryla svými proudy,
nejprv podpis, leč teď zrnko zbylo z hroudy.
Je to s tebou jako s vodou mořskou,
kdo napije se, žízeň má obrovskou.

Je na tobě vidět vody ladnost,
stejně jak u ní však na dně je chladnost.
Voda umí života dát,
stejně dobře ale dokáže brát.
Jaká krutost je v té kráse,
ať stane se, co stát má se.

Já chtěl bych v tobě utonout,
nechat se tebou obejmout.
Ale ty obnažená se v studu vypaříš,
vzhůru do bílých oblak plaše vyletíš.
Padni zpět k zemi, deštíku,
a zůstaň navždy v mém kastlíku.

Touha (Tibor)

Šálek po šálku do sebe lije.
Půl noc je pryč a ona stále pije.
Nemá žízeň, nepije s chutí,
to její touha jí do toho nutí.

Srdce svoje se snaží zabít,
tak další hrnek si jde nalít.
Od rána do noci popíjí kávu,
která krev její promění v lávu.

Doufá, že tenhle bude poslední,
když den blíží se k poledni.
Srdce proti její vůli bije,
proto ten nápoj stále pije.

V mozku touha urvala si kus,
celý život tak proměnila v hnus.
Na krásu tam místo už nezbylo,
k té se staví, jak kdyby jí nebylo.

Po chuti žít bylo by marné pátrat,
a tak teď nechává své tělo chátrat.
Když káva nesplní svou úlohu,
vždy má žiletku jako zálohu.

Touha po smrti je moc silná,
a tu touhu ukojit, ona je pilná.
Snaží se o to každý den,
až se jí to povede, čekám jen.

Básníci (Tibor)

Kdo psal by básně snad,
neměl by je prodávat.
Ani lidem dávat na oči,
svou duši napospas.

Nechat je zavřené bedně,
srovnané úhledně
do malých komínků
jako nějakou vzpomínku.

Tak duše bude v bezpečí,
lidé jí totiž nesvědčí.
Každý si chce utrhnout kus,
když v té svojí má jenom hnus.

A když najde si k ní někdo cestu,
nebude již chtít ji rozebrat.
Vždyť k tomu třeba mít ji rád,
tak proč pro sebe ze svého brát?

Kamínky (Fici)

U břehu jezero tiše pění,
Na hladině bělavé zrcadlení,
Na nebi hvězdiček tisíce,
Provázejících pana měsíce.

Kamínky beru do dlaní,
Ani trochu se nebrání,
Nechám je projít sklem,
Tím z vody zrcadlem.

Dopadnou spolu na dno,
Kde velice snadno,
Stráví spolu dlouhý čas,
Než uchopí je někdo zas.

Rakev (Tibor)

Kam se pohnout?
Všude hlína, stísňující.
Drobet nasupený v dřevěném kabátě.
Nikdy jsem nic takového nechtěl.
Nikdo mne před tím nevaroval.
Teď mě do něj vrhli, když se nemohu bránit.
Polštář pod hlavou nutí snít.
Nikdy se už neprobudit.
Konečně slušně oblečen.
Ležím tu s ostatními.
Pod kamenným křížem.

Podzim (Fici)

Poslouchám podzim, těším se tomu,
Že co chvíli slyším zpívání stromů,
S každým závanem rozšumí se listí,
Pak náhodný chodec, že stojím tu, zjistí.

Úsměv se rozlije po jeho tváři,
Nenech se rušit, vždyť je přece září,
Také tak stával jsem před mnoha lety,
Vždycky, když zlato střídalo květy.

Poslouchal podzim, těšil se tomu,
Že co chvíli slyšel jsem zpívání stromů,
Ačkoliv zrak slábne, sluch ztratil se zcela,
Z mého srdce ta krása nezmizela.

Život zmatené mysli (Tibor)

V nicotném kruhu života
ukájí se sama mysl.
V nicotném okamžiku poznání
však jen smích vyvolá.

Mnohá tajemství zůstanou skryta,
mnoho nepoznaného, mnoho.
Čím déle hledám,
tím více ztrácím.

Bezcílná pouť končí,
ozývá se zvonů ryk.
Cíl má být minulost,
teď stojí konec v cestě.

Dlaha na zdravé tělo,
kopanec do pochroumaného.
Nesmyslnost jednání,
když pozdě je, se vyjeví.

S kolíkem v zádech
ptá se nejlepšího přítele:
"Proč?"
Posvátný okamžik.

Mlčky sedí,
opírá se o kámen,
neví, oč běží,
nestíhá dění...

Malý hloupý komediant - původní myšlenka (Tibor)

Malý hloupý komediant,
co nemá zájem o proviant,
přesto cit k němu kdosi chová,
a před tím se jen těžko schová.

On byl tu jen pro cizí smích,
sám vždy při tom zvuku ztich.
Neměl důvod sám se smát,
byl moc hloupý a moc mlád.

Až časem si uvědomil,
že to on ten smích způsobil,
ne vtipem, ale hloupostí,
teď mrazí ho to u kostí.

Teď už radši vždycky mlčí,
potichu se v rohu krčí,
pochopil, že v samotě je radost,
právě včas, když světa má dost.

Jiný svět (Tibor)

Horká jehla pronikne kůží,
v tu chvíli ucítím vůni růží.
Světa tíže náhle se rozplývá,
hlas z jiné dimenze se mi ozývá.

V hrudi mocné písty buší,
tlak v hlavě a kolem uší,
nohy rázem cepení,
sliny z pusy vypění.

Obrazy štěstí víří hlavou,
střídány bitevní vřavou,
to jak tělo bojuje
s tím, co se štěstím mě spojuje.

Jiný způsob tedy není,
než dosáhnout prokrvení.
Vede mě touha po droze,
abych se necítil uboze.

Všichni teď na mě koukají,
nabízí, že bolení pofoukají,
nepochopí, že to zkrátka nejde,
stejně na nich, ne na mně jim sejde.

Tak další dávka vniká v oběh,
to jsem všem utek, všechny je doběh.
Až účinky pominou, budu zas chudák,
co svůj život nezvlád, je v něm jen na záskok,
ubohej tulák.

Boj s životem (Tibor)

Zmatený pokřik odněkud se ozývá,
jakousi hrubostí a hněvem oplývá.
Že prý nemám tu co dělat,
že tohle není místo, kde můžu žít.

Utíkám pryč, jedno kam, pryč,
je to fuk, když k žádnýmu domu nemám klíč.
A už vůbec se mi nechce hledat,
kam bych se mohl uchýlit.

Vzpomínky jsou jenom tma, co bolí,
ta bolest ohlédnout se nedovolí.
Nebývá mi už, než jednat,
smrt k tanci vyzvat, políbit.

Jak snadné osvobodit je svou duši
zlou, co když ozve se, každého to ruší.
Umění ale spočívá v tom se nedat,
proto vydržím, i když mi budou chtít ublížit.

Roztrhaný v sešitých hadrech,
nemám sílu, abych se nadech.
Nemůžu stát, ani se belhat,
tak si tu lehnu, budu hnít.

Nad hlavu si dám ceduli:
"Pozor na moji kebuli"
Až budete kolem běhat,
prosím, nemusíte mě hned bít.

Jeden pohled vše prozradí (Tibor)

Včera bylo pozdě, dnes je brzy,
tak neříkej zas, že tě to mrzí.
Vždyť ani nevíš, o čem je řeč,
to jen tvá ústa svírá křeč.

Zas tváříš se, že tě to bolí,
přitom tebe jen tak něco neskolí,
v tvých tvářích zračí se hněv,
není důvod, tak toho nech.

Z tvých očí už kanou slzy,
nemyslíš, že je na ně brzy?
Tvá hlava už pomalu šedne,
zatímco budoucnost, ta leda temne.

Tvá příčetnost už je v tahu,
a tvé slovo nemá váhu.
Už tě někdy napadlo,
jak jsi hloupé...zrcadlo.

Pták (Tibor)

Shora malý pták
jal klesat se v zem,
křídly mávaje
střemhlav se řítí.

Cestou svou
zlých tváří si všímá,
jak smějí se ho neštěstí,
nic neví.

Krouže vybírá
přesilný pád,
tváře tuhnou,
nezbývá jim slov.

Sednuv si na větev
peří čechrá
na křídlech svých,
co svobodu mu dala.

Řeka (Tibor)

Mnohý tak žil, jeden teď umírá.
Zkroucená řeka
bublá v agónii,
jaká bolest,
když vodu z ní berou.

Poslední křeče,
záplavy,
snaže se odradit
od vraždy své.

Temné dno rýsuje se,
jak řeka vysychá,
umírá,
přichází poušť.

Had (Tibor)

Had, ten milosrdný vrah,
ukrytý mezi záhony růží,
nedbá života lidských drah,
uštkne a pronikne kůží,
Krví proudí mocný jeho jed,
a po kruté chvíli agónie
nastoupí smrt hned,
skončí lidská ironie.
Had, ten milosrdný vrah,
co kroutí se jak života cesta,
přivádí na smrti práh,
ta každému padne jak nelepší vesta.
A když život si začne ovíjet nás,
jako když had škrtí kořist,
není to konec, leč počátek krás,
smrt totiž neskýtá bolest.

Hra (Tibor)

Karbaníci u stolu hrají v kostky,
nemají zdání, s čím si zahrávají,
od života v bídě není propustky,
přesto hrát se nezdráhají.
Vidina vítězství silnější než rozum
často bývá, to špatně dopadne,
připraví člověka o vše snáz než monzun,
nemálo pak alkoholu propadne.
Pití, hraní, řítí se k záhubě,
dočasné štěstí vidí flašce na dně,
od šarvátky pak modřiny na hubě,
k zemi se skácí ochotně a ladně.

Výsměch (Tibor)

To proklaté nebe,
jenž vysmívá se mému zraku,
připomíná tebe,
jak děsivý proud bílých mraků.
Ta proklatá tráva,
co potichu se chichotá mi,
popírá má práva
na smutek v klidné samotě.
Ty proklaté stromy,
jak sklání se nade mnou,
ty zuřivé domy
stávají se černou tmou.
Nic není, jaké má být,
jsem neschopen pohybu,
brzy už přestanu žít,
to je nade vší pochybu.

Víte, co si myslím? (Tibor, Didier, Šarlota)

Víte, co si myslím?
Že lidé nejsou schválně zlí,
Že lidé mohou býti hodní.
Škoda, že to není poznat.
Nikdo není ochoten se rozdat.
Satanu duši jen prodat.
Člověk ptá se vždy jen sebe,
v úzkostech pak vzývá nebe.
Pozdě již litovat svých mrzkých činů.
Však bylo kdy brzy vůbec cítit vinu?
Ano i ne, já porušuji pravidla,
a anarchii zavedla.
Palme, ničme, burcujme,
na mrtvolách pak hodujme.
Zkažené jsou vaše chutě,
Ozvěna vašich hlav zní dutě
a z vašich pohledů nezní nic dobrého.
Co asi k večeři bude dobrého?
Já se tě nebojím Adame!
K večeři bude agáve.
Zítra knedle na másle.
To bude pěkná kejda.
Kdo si myslí, že mě chápe,
ten jen v časoprázdnu tápe.
A kdo si to nemyslí,
ten ať se třeba posyslí.
Z hromadného hrobu chápe se ruka,
svému vrahovi chce připravit muka,
kněz v nedalekém kostele
obrací se, až spad z postele.
Mrtvých se chystá noc,
a ti do života chuti mají moc.
Postihla ho vada,
postihla hovada.

Výsměch II (Tibor)

To nebe, co se vysmívá každému z nás,
protože nejsme schopni vnímat jeho krás,
jednou za čas shromáždí svou zlost,
rozprší se na nás jen tak pro radost.
Ta tráva, co všem se chichotá potichu,
neb není dost zelená pro naši pýchu,
jednou za čas každého řízne do prstu,
i když si třeba dává pozor na cestu.
Ty stromy, co zvědavě se sklání nad námi,
skrz rok vyhrávají všemi barvami,
ani to není člověku dostatek nádher,
raději si stěžuje na svůj nebohý záděr.
"Hle, mám záděr, co si počnu s tím?"
"Hle, ten strom kvete rudým listím."
Z čeho plyne větší požitek?
Ze záděru, či od kytek?

Rozhovor (Tibor)

"Ó, malomocný bože,
proč u tvého lože
nesmí být kněz,
tvůj služebník,
ani lazebník?
Což nechceš být zdráv,
dál rozdávat práv,
chudé činit šťastnými,
bohatým brát
a do pekla je posílat?"

"Ne, básníku, to váš omyl,
zemřít musíme i my bozi.
Já bohatým nebral, chudé nedělal šťastnými,
to jejich víra, že tak činím, ta je zodpovědná.
Mí služebníci mne pouze zneužili pro své dobro,
tak nech si doktory, já nechci dál žít."

Osud (Tibor)

Zrazen buď osudem, jenž přichystá ti muka,
schopen zakroutit ti krkem jak katova ruka,
když nejvíc se oň opíráš, podrazí ti nohy,
když do zrcadla se díváš, nasadí parohy,
tak se ho střež, žij si svou vlastní hlavou,
neb ta je tvou moudrostí jedinou pravou.

Poslední moment (Tibor)

Hodiny odtikávají posledních pár chvil,
než se já stařec odeberu zpět do světa víl.
Zde už jsem udělal vše, co bylo v mých silách,
teď zas to chce změnu, a tu vidím ve vílách.

Hodiny bijí teď půlnoc a já ležím tu sám,
všichni dávno odešli, ani nevím kam.
Snažil jsem se dobrým být, pomáhat lidem,
ale už pro ně nic nemám, tak nechali mě s klidem.

Hodiny krátí můj zbylý čas na Zemi,
a všechna minulost černá jak obalená sazemi.
Důležité není, co bylo, ale to co je teď,
a tak mě smrti z útrap života veď.

Hodiny se zastavily jak tlukot mého srdce,
konečně jsem poznal, že smrt nechutná trpce.
Ještěže nechovám v sobě černé svědomí vraha,
alespoň potud, pokud má slabá paměť sahá…

Cesta žitím (Fici)

Jak mám žít, netočit se zády,
Když všichni nutí mi své rady,
Co mám dělat v případě nouze,
Snaží se vysvětlit mi dlouze.

Jako bych neměla vlastní hlavu,
A sama si nepomohla z toho stavu,
Kdy věci kolem mě ztrácejí rysy,
A nic se nezdá být jako kdysi.

Snaží se říci mi kudy kam,
Ačkoliv nejasnou představu mám,
Že cesta se neřídí cizími slovy,
To mé srdce směr mi napoví.

Nemůžeš změnit života směr,
Ačkoli cesta tvá je plná je děr,
Neboť život je vlastně taková velká,
Silnice s nápisem: Jednosměrka.

Feťačka (Fici)

Už ani necítím jehly vpich,
Jakoby celý svět kolem mě ztich´,
V srdci blaho, před očima duhu,
Když mám zase svou potřebnou vzpruhu.

Dýchá se mi o dost lépe,
Schoulená v náručí slepé,
Slečny, jež říká si euforie,
Ona mě u sebe vždycky skryje.

Lehko já mohla bych vyprávět,
Že takhle to běží už několik let,
Kdy tahle dáma, Paní drog,
Zabíjela pro mě každý rok.

Stala se mou přítelkyní,
Jež z mých známých všechny viní,
Že brání mi trávit s ní více času,
Že vlastně obírají můj svět o krásu.

Kam zmizeli všichni kamarádi?
Lidi co údajně měli mě rádi…
Pomalu začli se smiřovat s tím,
Že tento svět brzy již opustím.

A tak ve chvíli, kdy nejvíc to vábilo,
Dlouho jsem hledala něco, co zabilo,
By mě tak aby nepřišla zkrátka,
Moje nejlepší kamarádka…

Přetvářka (Fici)

Vlasy zlatavé v lučním kvítí,
Žádné mraky, slunce svítí,
Jen srdce jí šeptá: Hloupá ženo,
Víš, že v tvé duši je zataženo.

Žádné slunce, žádné nebe,
Smutek po těle tě zebe,
Neříkej všem: Zářím, kvetu,
A nelži okolnímu světu.

Když sama víš, že tak to není,
A měníš každé věty znění,
Tak abys jinde vypadala,
Jakoby tě láska hřála.

Jenže lež nehřeje, spíše studí,
Falešný úsměv rozpaky budí,
A nakonec zjistíš, že smutné je znát,
Pocit, že nikdo nemá tě rád.

Panenka (Fici)

Panenka spanilá uprostřed postele,
Stěny bílé, ticho jak v kostele,
Na zdi hodiny tikají vteřiny,
A ona sedí s výrazem nevinným.

Čeká na prince ve dveřích,
Jež konečně probudí její smích,
Čas utíká a ona tam stále je,
Ach ta falešná naděje.

Panenko spanilá, na posteli sedící,
Co tě dělá být v prince tak věřící?
Jak dlouho chceš zůstat v jeho hrách?
Copak z něj nejsi na pochybách?

Ačkoliv, že vrátí se, slib ti dal,
Samotnou s tichem tě zanechal,
Pohrál si s tebou, pak přišla lží snůška,
A on tě nechal na kraji lůžka.

Panenko spanilá s výrazem plačtivým,
Jaké to je, být svedená, taky vím,
A mé srdce poznalo i opuštění,
A věř mi… tak hrozné to vážně není.

Prosba (Fici)

Co dělat, když pláče žena,
Ranou života zasažena,
Mám snad hladit ji po tvářích,
A lámat z jejího srdce smích?

Ne, prosím ji, neplač milá,
I když nemáš, o čem´s snila,
Život i bez tvých slz hořce chutná,
Tak znova tě prosím, nebuď smutná.

Usměj se na mě svými rty,
Ať vím, že pořád jsi to ty,
Ta, kterou jsem si vyvolil,
Abych s ní dlouhou dobu byl.

Sen (Fici)

Stál jsi tak sám, oděný v prachu,
Já chtěla se dotknout tvých nejasných tvarů,
A s prvním krokem jsem podlehla strachu,
Že s dotykem přijde i pocit zmaru.

Že v místech, kde vidím obrysy těla,
Není nic víc, než stopy v zemi,
A já, aniž bych sáhnout si směla,
Budu poslouchat hlas navždy němý.

Jen na druhé straně brání mi "ale",
Co hlavou vrtá mi více než drze,
"Proč nechceš podlehnout naději malé,
Předčasné vzdávání může tě mrzet."

Tak na místě já jsem zůstala stát,
A dlouho se prala s pocitem tím,
Že nevím, zda-li vlastně chci znát,
Jestli si člověk nebo jen stín.

Dva lidé (Tibor)

Dva lidé v něžném objetí ztratili času pojetí,
oddávali se lásky hře, v tom byli spolu zadobře.
Dva lidé v hrozné bitvě podrobili svých činů pitvě,
řvali jeden na druhého, to již přišlo do tuhého.
Dva lidé v jemném usmíření prosili o odpuštění,
kterého si dali brzy, usušili své slané slzy.
Dva lidé v bídné nemoci, dopřáli sobě pomoci,
nyní oba uzdraveni, cestou srdcem ku prameni.
Dva lidé spolu v dobrém, zlém, leží vedle sebe pod hrobem,
staré milence schvátil čas, ukončil život jich plný krás.

Svoboda (Tibor)

Ta slova vycházející mi z duše
zní najednou pustě, suše,
ne jako kdysi, když jsem byl mlád,
tehdy jsem si krásné sny nechával zdát,
od té doby již přeteklo mnoho vody,
a já ochutnal doušek od svobody,
ten čistý pocit zachutnal mi v okamžení,
já si uvědomil, kdo jsou vítězové a kdo poražení.

Zábava (Tibor)

Bavit se je tak jednoduché,
jen když člověku chce se trochu,
zvlášť platí to o zábavě prostoduché,
která přechází od zábavy do vrtochu,
neboť nenutí člověka použít mozku,
stačí ji vstřebat a roztěkat koutky úst,
netřeba na neurony vozku,
leč pak lidská duše zažívá půst.

Minulost (Tibor)

Všechny ty vzpomínky přikryté prachem
nač je schraňuji s takovou snahou,
když všechna má přání končí krachem
a já nemám ani jednu blahou.

Proč pamatuji si první na zadek pád,
první rozbité koleno i rozbitou hračku,
vybavím si, jak odešli ti, co mám rád,
aniž by za sebou nechali cokoli stát.

Přeci jen je v tom zrnko dobra,
neb příkoří nutí člověka k boji,
a já bych teď skolil i zlého obra,
abych získal cíl cesty svojí.

Však stát se má mým cílem
vést život prostý utrpení,
tudíž v tomto světě vilém
volím raděj zapomnění.

Dítko osudu (Tibor)

Já miluji, leč tys vzdálena,
miluji, ač v srdci mám trn,
miluji, a ty tmou halena,
a té lásky jsem po okraj pln.
Trn zklamání brání lásce toku,
snad přijde v životě den,
kdy ho s úsilím vytrhneš ven,
a já stanu po tvém boku.

Smutný to pohled v zrcadla,
kde jeví se jen mátoha,
jíž života jiskra uvadla,
pohasla v ní celá obloha,
nemá mnoha citu v sobě,
až jednoho dne nadejde čas,
aby se do země vrátila zas,
bude zapomenuta ležet v hrobě.

Světlo mdlé z mých očí slyne,
přesto štěstí v sobě chovám,
neboť z žití mého nutně plyne,
že můžu si sám za to, co mám.
Pravím tedy s klidem v duši:
"Ať už jsi sám nebo v davu,
nevěš svoji prázdnou hlavu,
ať jsi v džungli nebo v buši,
vždy máš s sebou sebe,
ať zmíráš žízní, hladem,
můžeš uzřít nebe,
a šťastný si lehnout umřít na zem."

Ďas (Tibor)

Z ohně povstal krutý ďas,
netajil se tím,
že přišel na svět ničit krás,
nechat pouze temný stín.

"Slyš, ďase, ty stvůro bídná,
nač ubližuješ nám i sobě,
když krása je ke všem tak vlídná,
proč by měla teď hnít v hrobě?"

"Krása vlídná, kdeže to,
skrývá sebe pod skořápkou,
nadělám z ní řešeto,
má zde už jen chvíli krátkou."

"Vnitřní krása, to je jiná,
ta silnější je než tvůj hněv,
neb skryje se, jak už to bývá
a oklame tě její zjev.

Když neseznáš ji v pozornosti,
jak v hněvu chceš činit jinak,
radím, ďase, zanech zlosti,
krásu najdeš ledva pak.

Uvnitř tebe bude snovat
své nepřeberné sítě,
naučí tě dobro konat,
ne chovat se jako dítě.

Teď zruš své špatné plány,
odejdi zpět do světa ohně,
zde marné by byly tvé rány,
nadrobil bys pouze škody."

Přesně tak učinil ten zlý ďas,
zbavil se své zlosti
šťasten strávil svůj zbylý čas,
neb nalezl v sobě líbeznosti.

Cesta (Tibor)

S okoralým chlebem
a hrstkou soli kamenné
cestujeme světem,
nohy již jsou znavené,
trochu vody s sebou nesem',
aby bylo taky co pít,
cestujeme polem, lesem,
nehodláme zastavit,
dokud svaly udrží nás,
než k zemi mrtvi padneme.

Kdo zná smysl naší cesty,
kdo ví, za čím míříme,
Zbohatlíkům pro nevěsty,
či náboženství šíříme.

Jdem jak drůbež na porážku,
na ramenou tíže pušky,
začíná už nebe rudnout,
k zemi padáme jak hrušky,
v očích strach a v srdci zloba,
nepřítel je za branami,
taková je dnešní doba,
kdo první se stane vrahem,
ten přežije muka, a coby hrdina
oslavován bude davem.

Snílek (Tibor)

Já jsem snílek bláhový,
když sním o tom, že jsi tu se mnou,
však mé srdce hladoví,
neb tys mou kráskou neposednou,
chřtán otvírám dokořán,
bych tě celou pohltil,
jak slaďoučkou jahodu,
jenž z Slunka svitu vyrostla,
by mé duši radost spravila,
vždyť taková jsi jenom ty,
která svým úsměvem hebkým
změníš pro mne celý svět,
jenž zdá se pojednou rájem být,
tys mou cestou, tys mým cílem,
jediným v tom světě širém,
když i na tebe jenom myslím,
stoupám k nebesům jako pták,
svobodný, s rozhledem po světě,
zdáš se být jako zázrak,
neboť nevěřil bych, že je možné,
aby tak dokonalé stvoření
mohlo kráčet po stejné zemi,
kde války a hladomor vraždí,
lidé si vráží kudly do zad a mezi
nimi trpí těch několik, co se snaží
žít dobře, neboť stále věří,
že přijde lepší zítřek.

Kdysi (Tibor)

Kdysi byla jedna kráska,
dobré měla srdce,
v očích plamínek jí praská,
jež nikdy nedohoří.

Kdysi poslala mi úsměv,
jež otevřel mne pro ni,
prolétl mnou mocný záchvěv,
jež nikdy nepomne.

Kdysi promluvila ku mně hlasem,
jak andělský zpěv zněl mi,
temná dívka s černým vlasem
a očima šelmy.

Kdys vtiskla mi políbení
sladší než-li život,
však to stále dost mi není,
chci z ní ještě více.

Když později své dobro v hrudi,
když otevřela mi ho zcela,
konečně jsem jí zjevil cit,
o němž dříve nevěděla.

Něžná dívka (Tibor)

Dívko něžná, plná růží,
tvá krása je jedinečná,
však tvé trny,
jak snadno projdou kůží,
přec varování nedostatečná,
abych se nevydal tě získat,
tvé srdce, tvou duši, tvé tělo,
by nám samo Slunce hymny pělo,
neboť život bez tebe jak hniloba,
ale s tebou připomíná spíše ráj.

Et si tu n'existais pas (Tibor)

Et si tu n'existais pas,
il n'y aurais pas oú aller
pour chercher la sécurité
dans tes bras et ton sourire.
Et si tu n'existais pas,
ce serait comme si le soleil était mort,
comme si le ciel était un mauvais dessin,
la vie tante grise et sans le sens.
Et si tu n'existais pas,
mon coeur serait froid
comme la glace
et cet endroit doit
brúler pour toujours.

Řev (Tibor)

Křič do světa, ať je slyšet každá věta,
křič, co tě v nitru drásá,
křič radostí: "Jaká krása!"
křič, ať to každý slyší hned,
že život není žádný med
a konečně také křič,
že jednou musí každý pryč,
ať ze světa či do světa,
křič, že máš radosti na rozdání,
a o tvém smutku nemá nikdo zdání,
křič vše, co má nějaký smysl,
byť to nezaujme moji mysl,
křič o tom, že láska zvítězí,
že v penězích život nevězí,
že lidé tupí, to křič taky,
ať už to zří jejich zraky,
zakřič vše, co dělá z nich vraky,
tak už se vykřič zde pod mraky.

Marka (Tibor)

Na lavičce v našem parku
nechal někdo starou Marku,
chtěl jsem s ní zajít do banky,
koupit si za to topánky,
však ti bídní úředníci,
prý že Marka je v zadnici,
tož to jsem se iritoval,
však Marky jsem nelitoval,
prodal jsem ji sběrateli,
teď mám vlastní barák malý.

Člověk je sám (Tibor)

Člověk je sám, i když kolem se míhají davy jiných,
protože v duši s nimi nemá nic společného, leda hřích.
Až když sám pronikne do nitra druhého a nechá proniknout,
může tvrdit, že sám není, že má někoho na světě.

Tak je každý z nás sám v prvních dobách života,
než zjistí, jak se s někým sblížit, ale pak už je jen na nás,
s kolika jinými se propleteme, abychom mohli užít,
co na světě nás čeká, a podělit se s nimi o to.

Smutný sníh (Didier)

Tam, kde mraky pláčou,
vločky kde šipku skáčou,
snad v pohnutkách sebevraždy,
tímhle sranda končí navždy...

Mrtvý slon (Didier)

Vzduchoplavci
v bílé zimě
tiše plachtí
jak plachtit
se chce i mně.

Příběh ze země tmavého kvítí a spících stromů (Tibor)

Tam, kde roste tmavé kvítí,
stromy spí a ptáci nejsou,
kam Slunce jen zřídka svítí,
tam čtyři muži rakev nesou.

Nesou, nesou, celou ze skla,
křehkou jako sny,
rakev jenom světlem bleskla,
jak do hrobky ji zanesli.

V té rakvi leží dívka jemná,
že mnozí za ni zemřeli,
však vzala si ji síla temná,
a teď všichni na ni hleděli.

Jak zlá je smrt, to poznal jeden,
jenž své srdce s jejím spojil,
neuplyne nyní den,
aby pro ni slzu neuronil.

Ten vydal se za temnou silou,
bez bázně a strachu,
aby pomstil svou jedinou milou,
nebo sám navždy zmizel v prachu.

A toho dne, kdy proti zlu stanul,
Slunce sotva plálo v obloze,
ten jeden žárem hněvu planul,
a bitva skončila neblaze.

Zlo, to bylo rozmeteno,
však i on tu v krvi leží,
své poslání má splněno,
leč radovat se může stěží.

Z posledních sil se vrátil zpět,
aby před smrtí spatřil její tvář,
spanilou jak nejkrásnější květ
a jejích vlasů zář.

Jen zřel ji v její skleněné rakvi,
mrtev se sesul k zemi hned,
teď leží oba vedle sebe mrtvi,
odešli spolu v záhrobní svět.

Svět (Tibor)

Vždyť na světě je tak krásně,
krom těch vražd a násilí,
a věcí, nad kterými jeden žasne,
a nekalého úsilí.

Krom všech týraných a týrajících,
krom zlomených srdcí,
krom hladu a naň umírajících,
a jiných hnusných věcí.

Místnost (Tibor)

Krásná místnost, čirý stín,
barevné stěny, všude splín,
dubová postel, bolavá záda,
a ve vitrínkách mučící sada,
samá nádhera, ale zoufalství nese,
když chybí okna a dveře.

Zkušenost (Tibor)

Zkušenost bodá v srdci jako trní,
každá další více než ta první,
jak vědomost krade místo pochybám,
nedá ti oddat se bezstarostným hrám.

Zkušenost má chránit před neštěstím,
zatím však ho jen působí zlým,
bez bolesti, bez chtíče,
tak jedině se dá žít.

Vyznání lásky (Tibor)

Jsme dva lidé, co si k sobě našli cestu,
jsme dvě duše, jež přestaly bloudit,
jsme propleteni jak dva stromy,
jsme dva, co v jednoho se chtějí spojit.

Tys mou solí, já tvým mořem,
jen tak na nás hrají vlny,
tys mi světlem, já ti tmou,
námi dvěma celý vesmír plný.

Jeden s druhým nutně spjat,
jeden v druhém ponořen,
druhý od něj neodňat,
aniž by byl pokořen.

Tys má láska ke kráse,
tys má cesta ke štěstí,
skrz tebe vidím dokonalost přicházet,
tak obnaženou jako vítr.

Od tebe jsem dostal vše,
co kdy mohl jsem snad chtít,
za to ti mohu slíbit jen,
že budu tě už navždy ctít.

Navěky já budu tvůj,
stejně tak jako ty má,
každý zčásti život svůj,
dohromady jeden dá.

A přijde-li den, kdy má láska pomine,
bude to den smrti mojí,
neb krom moci nejsilnější,
nic mě od tebe neodpojí.

Tak pravím já svou přísahu,
svou oslavu na tvé jméno,
ten nejskvostnější ze všech zvuků,
to milejší ze všech slov.

Dívka hebká (Tibor)

Dívka hebká, plavovlasá,
vypadá jak sama krása,
svíjí se tu na podlaze,
snad zdá se, že je jí blaze,
však to kroutí s ní trpká nemoc.

Byla kdysi vznešená,
leč postihla ji hrůza zlá,
nyní žije v temnotě,
ve své černé komnatě,
bez naděje na budoucnost.

Jak přála by si vyváznout,
ze své bídy uniknout,
aby radost poznala,
a láska se v ní ozvala,
ale na to příliš slabá jest.

Tak čeká na svou záchranu,
až přijde jednou po ránu
někdo, kdo ji odveze,
dovolí jí žít blaze,
zatím však stále marně.

Odmítnutí smrti (Tibor)

Ve smutku, v samotě, v ponuré dřímotě
nemám zdání, jak venku čas plyne.
A zatím se rozpadám, umírám,
smrt už mi k sobě rukou kyne.

Tak jdu za ní, jak si přeje,
jen pár kroků přes most přejdu,
celé tělo se mi strachem chvěje,
když v tom si řeknu: "Dál už nejdu"

"Smrti, ty jsi krásná paní,
však já mám krásnější po svém boku,
teď není čas pro mé věčné spaní,
ještě tu pobudu několik roků"

A tak odchází můj pocit smutku,
jako vzpomínka na zlý sen,
já cítím radost ze svého skutku,
teď užívám si nový den.

Půlnoční hodina (Tibor)

Čekám, až odbije půlnoční hodina,
snad přinese naději nového dne,
třeba bude lepší než ten,
který svým tikotem odzvoní.

Stále čekám, že přijde někdo,
kdo rozsvítí světélko v mém srdci,
ale zatím přichází pouze stíny
do jeho beztak neprostupné tmy.

A jak honí se mi myšlenky hlavou
na štěstí, které je daleko za obzorem,
napadá mě, co tu vlastně dělám,
nač čekám na tomto místě.

Vydám se vstříc svému přání,
kdo ví, zda do půlnoci vydržel bych,
ale hle, co to? Půlnoc odbíjí,
dveře se zavřely, již je pro mne příliš pozdě.

Nevědomost (Tibor)

Jsem tak sám,
jak jen člověk sám může být,
všichni odešli,
teď nevím, jak dál žít,
vrací se mi bolest,
kterou jsem sám zasel,
kéž by byl lék
a já kéž bych ho našel,
byl jsem jak hlupák,
který nevidí, co dělá,
po mých činech zbyla
jen otrávená těla,
má nevědomost ublížila
mnoha, jež měl jsem rád,
a tak odešli jinam,
kde mohou si v klidu hrát.

Úplněk (Tibor)

Září a vznáší se na obloze,
ať v té či oné poloze,
tvář jeho vypadá neblaze,
vlci a sovy naň tropí zvuky,
lidi ho spojují s různými muky.

Ani muk, vyje vlk,
sova hučí, aby zmlk,
že podivné kroky slyší,
po lese se něco plíží,
pozor, ať jim neublíží.

Měsíc sám již padá za obzor,
jako každá věc, která vzlétla,
i on se řítí dolů za obzor,
nechává za sebou čáru světla,
jak mizí, mizí za obzor.

Beznaděj (Tibor)

Beznaděj, jež obklopuje tuto hodinu,
napovídá mi, ať v klidu spočinu.
Nemá prý cenu snažit se dál,
i kdyby snad svět za to stál.

I kdyby snad svět o to stál,
nemám nic, než rukou pár,
s kterými zmůžu jen málo,
co by za něco stálo.

Leda tisíc párů rukou těch,
zmohlo by něco, ne však moc,
to lépe mít hlas jako měch,
ten nad všema rukama dal by moc.

Jenže moc se nenechá pevně chytit,
donutí člověka, aby ji zneužil,
mohl si, jak chtěl, myslit,
že by ji k dobru využil.

Snad naděj poslední skýtá mi,
že dokud vidím člověka,
který špatné má chování,
vím, že - já či on - konáme správně.

Bláznovství (Tibor)

Hrabe mi, hrabe mi,
běhám nahý pláněmi,
šibe mi, šibe mi,
pobíhám tam s vidlemi.

Mám o kolečko víc,
v noci vyju na měsíc,
šplouchá mi na maják,
ve dne lezu na barák.

Šílím, šílím,
ze všeho si střílím,
blázním, blázním,
směju se i lázním.

Straší mi ve věži,
nikdo mi to nevěří,
přeskočilo mi,
můžeš za to ty.

Měsíčku (Tibor)

Měsíčku, měsíčku,
co to máš na líčku,
krátery z vesmíru
šité ti na míru.

Nemáš tušení, co se děje pod tvými zraky,
jen si tak vesele prosvítáš mezi mraky,
sleduješ, jak děti noci hrají si potichu,
a pak zas hupneš do mračného kožichu.

Měsíčku, měsíčku,
v zimě i v teplíčku,
obcházíš nebesa,
vesmírná tělesa.

Nestaráš se, kdo o tvůj svit stojí,
stejně z tebe nikdo neukrojí,
ač se nám to může zdát,
tebe je stejně akorát.

Až... (Tibor)

Až naprší a uschne
v zemi bez deště,
zmoudří všichni lidé,
zmoudří konečně.

Až opadá listí z dubu
v zemi bez dubů,
začne mezi námi
vláda rozumu.

Až draci poletí oblohou
v zemi bez nebe,
lidé konečně pohlédnou
sami do sebe.

Až smrt přestane vládnout
v zemi bez žití,
naučíme se snad
konečně soužití.

Dlouhé večery (Tibor)

Blíží se večer, venku šeří,
všechny děti už domů běží,
okna blikají novými světly,
jen tady nikdo není.

Nastává noc, světla hasnou,
dětem rodiče přejí noc krásnou,
peřinu přitáhnou jim pod bradu,
jen tady nikdo není.

Noc plyne, měsíc svítí,
muži a ženy se za ruku chytí,
v objetí jdou pomalu spát,
jen tady nikdo není.

Vždy je kolem mnoho lidí,
vždy je někdo, kdo mě vidí,
vždy, krom noci tmavé,
jen teď tu nikdo není.

Imaginace (Tibor)

Imaginace živého tvora
omezena je jen zpola,
protože živý tvor má,
co jiný nemá: mozek.

Leda tvor nemá otvor,
kudy imaginace proudit mohla by,
tak už mu po čase přetéká z hlavy.
Co chudák nadělá?

Píše na papír, co mu vykypí
z hlavy, aby vyprázdnil ji
a měl zas na chvíli
klid od imaginace.

Vina (Tibor)

Stal se kdesi čin,
jakýsi zločin to byl,
potrestán, kdo jím vin,
přestože vinným nebyl,
beránkem se stal,
radost z toho věru neměl,
aniž se ho kdo ptal,
v jeho vinu každý věřil,
pro lid bylo hlavní trestat,
spíše než-li vinu hledat,
je to tak často i dneska,
sotva s tím však něco dělat.

Starosti (Tibor)

Jako zjara
vyskočím si,
jestli zítra
vstanu vůbec,
a jestli ne,
taky dobře,
ušetřím si
starosti.

Brekoucí víla (Tibor)

Po louce zelené
běhají jeleni,
a mezi nimi
sedí víla.

Pláče si do košil,
nehodlá přestat,
jeleni nevědí,
co dělat dál.

Půda už nesaje,
tvoří se potok,
jediný slaný
na celém světě.

Z potoka řeka pak,
brzy již moře,
to už jsou jeleni
utopeni.

Jen víla stále
roní slzy,
aniž kdo ví
kvůli čemu.

Kafemlýnek (Kafemlýnek)

Kávu nasypat
Sáček upevnit
Zapnout - vypnout
Sáček uvolnit
Hrubozrinná
Jemnozrinná

Tichá postava (Tibor)

Tichá postava
za mdlou oponou
střihá ostrou
kosou nit.

Střihá jeho, její,
jejich životy,
ta postava,
co nemá tvář.

Beze stop pak
odejde vždy,
jenom hroby
nové vzrostou.

Bachratý paštika (Tibor)

Bachratý paštika
odříkává verše,
pak se však roztiká,
to vím bez rešerše.

Obludný ptakopysk
petržele sází,
aniž by čekal zisk
lopotí se v mlází.

Staletá veverka
u klavíru sedí,
dodnes od úterka
operety plodí.

Uhrančivá želva
tropí si tu žerty,
tropí si je ze lva,
ten však hraje karty.

Nečekejte mnoho smyslu
této básně, balady,
píšu všechno bez rozmyslu,
možná spíš jen ze srandy.

Pohroužen do sebe (Tibor)

Pohroužen do sebe
nevnímám okolí,
sice mám hoře,
leč to časem přebolí.

Oddaný myšlenkám
chodívám po městě,
aniž bych věděl kam,
aniž chci žít ještě.

Snad zítřek bude světlejší,
snad přinese lepší pocit,
snad má mysl bude bdělejší,
"snad" je vše, co zbývá.

Ve chvílích temných,
kdy ztrácím naději,
kdy i "snad" se rozplývá,
zůstávám raději
jenom sám se sebou,
přestože jedině
pomocí cizí
mohu se osvobodit
ze své samoty ryzí.

Ach, kamarádi,
jak já chtěl bych
si s vámi hrát,
jenže, kamarádi,
místo abych já
se začal smát,
vy byste brzy začli
slzy štkát.

A tak nezbývá,
než se zavřít,
pokračovat dál
v tom zhoubném směru,
až dorazím do svého středu,
pak vybuchnu jak velká hvězda
a nezbyde, než černá díra.

Noční dobrodružství (Tibor)

Proplouvám temnotou,
jak osnova pod notou,
řinu se nocí,
řine se mi z čela pot.

Bílý záblesk ve tmě
kupředu ved mě,
honí mě potvora,
honí mě mlsná.

Otevřel jsem dveře,
a hned jsem propadl nevěře,
uvnitř čekala celá zpocená
kuřecí šunka.

Vím, že je to špatné,
jíst v noci a ne za dne,
ale ta lednice
vždy k sobě mě táhne.

Stéblo (Tibor)

Ohýbaný stébla kus
noří se pomalu do vody,
až potopí se zcela,
že není po něm vidu.

Utržené stéblo trávy
plave na vodní hladině,
už ho nikdo nenavrátí,
tam, kde vyrostlo a žilo.

Obyčejné stéblo trávy,
kdyby jen trochu silnější,
mohlo zachránit člověka,
který se ho chytal.

Tichá hodinka (Tibor)

Hodiny tikají
hlasitě nezměrně,
marně se snaží
dostihnout čas.

Nic než ty hodiny
nedělá rámusu,
nic než to bušení
nezní mi v hlavě.

Pomalu ubíhá
poslední hodinka,
můj život se ubírá
směrem pryč.

Půlnoční odbití
zaznívá v dáli,
jak kroky cizince,
jenž bloudí.

To nebylo odbití,
co bloudilo ulicí,
kdosi je za rohem,
kostlivý muž.

Střetnutí dvou
nočních dravců,
oba si jdeme
za svým cílem.

Přicházím domů
smrtelně znaven,
ulehám do rakve
navěky spát.

Zapomenutá dívka (Tibor)

Ležela na zemi, ležela křehká,
nikdo ji nezvedl, nikdo ji nezná,
ležela, přestože byla tak lehká,
nikdo se nestará, ač byla něžná.

Ležela do doby, než se tu zjevil,
pohlédl na ni, hned o ní věděl,
ležela klidně, až ji sám zvedl,
pohlédl na ni, když vedle ní seděl.

Seděli společně na kamenné zemi,
rozpaky dlouho dávali stranou,
dlouho tak seděli bok po boku němi,
až promluvili plachostí samou.

Řekl jí potichu, jaká je smutná,
ona se bránila, že v srdci ji hřeje,
však žádná lež nebyla nutná,
neboť hned viděl, co ona si přeje.

Objal ji mírně kolem ramen,
zahříval její zmrzlé tělo,
vzal ji domů k teplu kamen,
jen se to děvče plachostí chvělo.

Prosil zdvořile, ať není tak stydná,
když oči má tak krásně hnědé,
pohlédla na něj s úsměvem vlídná,
až to zbarvilo její tváře bledé.

Daroval jí vše, co si kdy přála,
ta dívka, na niž každý zapomněl,
teď skutečně ji láska u srdce hřála,
a její příběh tak šťastný konec měl.

Lenochod (Tibor)

Lenochodi na pobřeží
za mláďaty rychle běží,
když jsou v ohrožení,
až čtyři metry
za minutu.

Lenochodi ve větvích
pracují v různých odvětvích,
většinou v potravinách,
pokud právě jí
a nespí.

Lenochodi ve vodě
plavou lehce jak lodě,
klidně se i potápí
na půl hodiny
aniž utonou.

Lenochodi na zemi
jsou těžkopádní, zdá se mi,
stávají se zranitelní,
což jim zrovna
nedělá dobře.

Lenochodi vyměšují,
jen když zrovna prší,
na hromadu vrší
jednou za pár
týdnů.

Bod G (Tibor)

Bod G skrývá se v údolí,
radno není si s ním hrát,
neb kdo ví, co v něm povolí,
to pozná každý jedenkrát.

Bod G skrývá se v údolí,
kam by se měl každý dát,
neznalým zkušený napoví,
chodí tam totiž velmi rád.

Medúza (Tibor)

Co já tu dělám v jednu ráno
v té hrozné nudě s medúzou?
Mně asi není přáno
políben být múzou.

Co já tu vůbec dělám vlastně
s medúzou na klíně,
která přede si tak slastně
opilá po víně.

Dostanu polibek místo múzy
jedině od medúzy,
a s požahanými pysky
půjdu lovit ptakopysky.

Spánek (Tibor)

Skrytý popud z mého nitra
nutí mě se ptát,
co bude zítra, zda bude zítra,
má-li vůbec cenu spát.

Aniž čekám odpověď,
ulehám,
neboť kdo ví,
ten již dávno spí.

V hlubokém lese (Tibor)

Bylo to jednou v hlubokém lese,
kam slunce prosvítá málo,
kde zvuk se jen pomalu nese,
tam se mi o tobě celou noc zdálo.

Stojíce na cestě vedle sebe,
pomalu jsme se sbližovali,
až se zdálo, že se střetneme,
jako bychom se milovali.

Leč pak se dráhy našich cest
počaly rozcházet v jiný směr,
a ty ses nechala dále vést,
zatímco já jsem zůstat chtěl.

Opět se skončilo naše bytí,
každý máme vlastní svět,
ať to, co jeden k druhému cítí
spí v nás dál jak zimní květ.

Černé vyhlídky (Tibor)

Tmavá je noc a vesmírná dálka,
do níž mizíš, když máš už mě dost,
nevadí ti, že já tě mám rád,
že ani nevím, proč máš na mě zlost.

Temná je mysl a vyhlídky černé,
že to bude zas jako dřív,
neboť mé pocity a snahy
nemají na tebe pražádný vliv.

Snad za čas, až se setkáme znovu
budeš se na mě zas jinak koukat,
snad si zas najdem k sobě cestu,
v to nezbývá mi než slepě doufat.

Hádky (Tibor)

Proč lidé se pořád hádají,
aniž mají nějaký důvod,
názorů druhých nedbají,
hledí jenom na svůj původ.

Proč lidé na sebe štěkají,
přestože nemají psí srst,
vždyť nikoho jiného nemají
než jen blízkých lidí hrst.

Proč lidé nechtějí pochopit,
co říká někdo jiný,
snad neumějí to uchopit,
nebo jsou jen líní.

Proč, řekni proč
se v člověku rozmáhá hněv a zloba,
je takový od přírody
nebo za to může doba?

Krabice (Tibor)

Pod pokrývkou prachu
zůstává ležet krabice,
ta krabice plná strachu,
jež stojí vprostřed světnice.

Krabice plná strachu,
který jsem kdysi odložil,
dere se nyní ku povrchu,
snad abych život položil.

Víko z ní pozvolna padá,
strach už se ven plíží,
do mysli se vkrádá,
jeho zuby mysl hryží.

Nyní prázdná krabice,
ze které jde strach,
stojí vprostřed světnice...

Lidé padají k zemi (Tibor)

Lidé padají k zemi,
jako by se chtěli ztratit
mezi všemi,
co tam už leží,
přitom oni neměli
možnost výběru,
byli posláni
k naší matičce
kovovou včelkou,
jež je píchla
a zastavila jejich dech.

Lidé jsou jako květiny (Tibor)

Lidé jsou jak květiny,
křehcí, ač mají své kořeny,
snaží se být krásní
ze všech nejvíce.

Lidé jsou jako květiny,
čím více jich je na jednom místě,
tím více se vytahují,
snad za Sluncem.

Lidé jsou jako květiny,
dokud je zaléváme slovy chvály,
kvetou radostí,
leč když je vytrhneme ze země kritikou,
tlí nenávistí k nám.

Smrt není tak špatná (Tibor)

Smrt není tak špatná,
jak se o ní tvrdí,
to se jí jen lidé bojí,
neb o ní nic neví.

Smrt umí být krutá,
když odchází k ní milovaní,
leč smrt je též vykoupení
ze života utrpení.

Smrt má mnoho podob,
některé nám cizí,
člověk jen tak zmizí,
ačkoli tu stále stojí
bez života, bez citu
jak kovový stroj.

Vesmírné dálky (Tibor)

Nekonečné dálky vesmíru,
jež skrývají mnohé tajemství,
skýtají prostor fantazii,
která je dovede prozkoumat.

V těch dálkách létají myšlenky,
shromážděné v ohromných počtech,
a jak nám která bleskne hlavou,
stanem se génii či lezem po zdech.

Mé myšlenky (Tibor)

Mé myšlenky neznají hranice abstraktna,
což o to, neznají ani hranice konkrétna,
mé myšlenky, utržené ze řetězu rozumu,
poletují vesmírem, neb má hlava je nedokázala spoutat.

Mé myšlenky, jež mne přesahují,
dozajista mají vyšší cíl,
jen nevím, jak s nimi naložit,
aby byl splněn.

Mé myšlenky, s vyšším cílem, na tom jsme se shodli,
se proto, jen proto a pro nic jiného
nezaujatým pozorovatelům jeví,
jak čiré bláboly do prázdna.

Na konci světa (Tibor)

Sedím sám na konci světa,
pozoruji nicotu,
pomalu vstanu, otočím se,
ale spatřím totéž.

Kam zmizelo vše,
co nebylo nic,
kam poděla se
všechna hmota?

Ba ne, hmotu vidím,
všechno stojí na svém místě,
to, co chybí doopravdy
je ještě mnohem horší.

Nic víc, jen na chviličku
otočil jsem se k světu zády,
a nyní, když jsem zase zpátky,
nenacházím lásku.

Místo lidí jen davy zvířat,
schopné myslet, ne však cítit,
co se stalo za tu chvíli,
kde je nyní naše lidství.

Šedivá (Tibor)

Bílá čerň,
černá běloba,
svou pouhou hrou na nečistou
smývá všechny rozdíly,
až zbývá pouze šeď.

Šeď večerní ulice,
jež skrývá tajemství
ve svých zákoutích,
šeď kompromisů,
kterým jsme propadli
jako šílenství,
šeď našich životů,
kterou se opájíme
ve snaze se jí vyhnout.

Ano, je to šeď,
která tvoří zeď
mezi bílou a černou,
a šedivá je i prašná cesta
vedoucí k zapomnění.

Pláč (Tibor)

Hrát si nač,
když z každé hry
vzniká jenom pláč.
Jak ledové kry
stéká po tváři,
jen je slaný.
A světlo se odráží
z každé jeho strany.

Iluze (Tibor)

Iluze, v nichž žijeme,
jsou nám pilíři,
o které se opíráme,
avšak když se bortí,
padáme s nimi.
Jediným způsobem je
bourat iluze, než
se na nich staneme
závislí docela.

Staletý dub (Tibor)

Ptali se kdysi staletého dubu,
ptali se ho, jaké to je,
jaké je být tak starý,
když vše kolem mizí během let.

Ptali se kdysi staletého dubu,
ptali se ho, on neřekl nic,
asi o tom věděl své,
starý na to byl dost.

Ptali se kdysi staletého dubu,
ptali se ho, on na to nic,
tu řekli si, že je moc starý,
že lepší ho bude pokácet.

Neposlušná mysl (Tibor)

Má mysl levituje na půl cesty
mezi šílenstvím a pomatením smyslů.
Má mysl rezignuje na vše,
nic se jí nezdá dost dobré.
Má mysl mne zradila,
už neslyší mé nářky,
neodpovídá na otázky
a neřídí mé kroky pro mé dobro.

Životní zkouška (Tibor)

Chvíle napětí,
životní zkouška,
jenž mne nechává klidným.
Stanu se dospělým
či zůstanu dítětem?
Během pár dní stanu na prahu.
Zkouška vědomostí
či zkouška nervů?
Kdo zvítězí v tom boji?
Monotónnost dní
se stává ubíjející,
prahnu po změně.

Ten den se blíží,
má mysl je zmítána
tíží, jež neustává,
ačkoli oči se již klíží
a únava je nevítána.
Chybí mnoho,
přesto málo,
nic z toho,
že člověk se snaží,
nakonec stejně se
v potu těla smaží,
dokud se nevnese
do spárů paží,
těch paží,
jež ho provedou peklem.

Předvečer zkázy,
obrazy splývají
v jedinou koláž
neprostupných ploch,
marné jsou pokusy
oddělit jedno
od druhého,
veškerý osud
je již určen,
čeká se jen
na jeho naplnění,
přijď, království snů,
a přijmi mne naposled.

Při prvním doušku
člověku otrne,
objeví lehkost,
projde tu zkoušku,
leč bez známky euforie,
bez známky úlevy,
vše, co zbude,
je pocit konce,
který trvá,
přestože cosi nového
právě začíná.

Ozubené kolo (Tibor)

Nikdy nebudu ozubené kolo,
které by zapadlo do vašeho stroje,
než bych vám dal svou svobodu,
to radši střelte mě bez prostoje.

Nikdy se nepodrobím vašim lžím,
které páchnou jak kupa hnoje,
s vaší shnilou společností
budu vždy bojovat v stoje.

Mne nemůžete zkrotit,
neb já jsem svoboda žití,
já jsem ta pravda,
kterou každý uvnitř cítí.

A jednoho dne, až prohlédnou,
i masy postaví se navzdory,
konečně okusí svobodu
a ponesou její prapory.

Jako mráčky (Tibor)

Být jako mráčky,
jež si poletují oblohou,
leč svůj směr,
ten ovlivnit nemohou,
to nedá se srovnat
se žádnou svobodou,
však ukazuje to
situaci soudobou.

Má vlast (Tibor)

Oč jsou naše lány
lepší než jiné lány,
oč jsou naše duše
lepší než jiné duše?
Cožpak nejsme lidé
jako jiní lidé?
S vlastenectvím k čertu
a do pekla s rasismem,
dost už toho žertu,
vraťme se zpět na zem.
Zda čech, rus, slovák
ptáš se mě či jsem,
však já ti odpovím,
že cítím se být člověkem.
Spíš, než národnostní blaf,
měl bys zkoumat,
obsah jejich hlav
a v srdcích bloumat.

Inkvizice (Tibor)

S podlitýma očima,
zavalitým břichem,
velkým křížem na krku
jde si mnich za mnichem.
S nefunkčníma ušima,
podroušeným čichem,
velkým hříchem na mysli
jde si mnich za mnichem.
S otýpkami chrastí
v jednom šiku lichém,
upalujíc nevinné
jde si mnich za mnichem.
Atmosféra strachu
šíří se zlým tichem,
všichni radši ustupují, když
jde si mnich za mnichem.

Budoucnost (Tibor)

Kam dovedem svět,
jaký směr jsme zvolili,
kde skví se budoucnost,
o to nikdo nedbá.

Přítomnost je jediná,
která má pro nás význam,
dává nám potěšení i trýzeň,
dokud nepomine.

Leč jak dlouho můžem
se nestarat o zbytek,
včerejšek a zítřek,
když je nejistý.

Jednoho dne zjistíme,
že na zítřek
je už příliš pozdě
a dnešek
již dávno minul.

Ano či ne? (Tibor)

Ano či ne,
taková je otázka,
která zní mi hlavě
den ode dne,
čím dál tíživější,
leč odpověď je zahalena tmou
a tvýma očima, jež nedají znát
nejmenší pohnutí.
Marně se snažím
rozluštit tvá slova
s jejich dvojznačností
a pochopit z nich
záhadu tvého života.
Tvá duše zůstává mi skryta,
má otázka je prozrazena
a já se děsím odpovědi.

Romantik (Tibor)

Jak romantik nedostatek citu
cítím prázdnotu v svém nitru,
leč milujíc život
nechci se ho vzdát.

Kéž bys byla schopna
zaplnit to místo
a kéž já bych byl schopen
vpustit tě v něj.

Zatím však zůstáváš
na prahu citu stát,
nevím, chceš-li dál,
nevím, zda chci já.

A tak jsem stále sám,
prázdný, plný žalu,
ponechán útrapám,
jen s trochou naděje.

Po dlouhé době (Tibor)

Je tomu řada dní, měsíců snad,
co můj pohled na stvoření pad,
které by podobně jako ty
vzbudilo můj zájem veliký.

Zájem o blízké poznání,
setkání třetího druhu,
které mi o tobě prozradí,
co vadí ti a co jde ti k duhu.

Teprve pak bych mohl říct,
zda chtěl bych víc,
než být jen přítel tvůj,
zda chci dát život svůj.

Na světě sic není jisté
nic, a snad ani to,
však věř, že úmysly čisté
chovám k tobě, jde-li to.

Vše, co může, pokazí se (Tibor)

Vše, co může, pokazí se,
leč zatím jsem na tom dobře,
žiji si tu vcelku zdráv,
nad hranicí chudoby
a lidských práv.

Snad jen když už doufám,
že našel jsem tu pravou,
brzy zjistím, že se mýlím,
že našel už ji někdo jiný
dávno přede mnou.

Mně stačilo by snad,
kdyby bylo možné
beztrestně milovat,
však mé vlastnosti morální
mne od toho odhání.

A tak přesto, že jsem vcelku zdravý
chlapec kučeravý,
po lásce jsem marně dravý,
mám jen, jak se praví,
zas to lejno kraví.

Jen sen (Tibor)

Skomírá plamen svíčky
a skomírá den,
když za očními víčky
se mi promítá sen.

Vidím v něm kytky kvést
na malém palouku,
nad nimi třpytky hvězd
v nebeském oblouku.

Slyším zvířata jít
potichu v okolí,
nemají žádný cit,
nic je teď nebolí.

A pak všechno se utiší,
ty stojíš tu zčistajasna,
v palouku nejvyšší,
tak vznešená a krásná.

Hledím vzhůru do tvých očí,
jež kradou všech slov mých,
najednou celý svět se točí,
v jediný okamih.

V naději, že tím zastavím ten svět,
políbím tvé rty,
však v tu chvíli se probudím hned,
a tatam je palouk a já a ty.

A tak není nic víc,
než jen vzpomínka v hlavě
a vzlyk, jenž dere se z plic,
tak váhavě, tak slabě.

Otrok minulosti (Tibor)

Jsem otrokem minulosti,
jenž neustále marně prchá,
vděčím jen své obratnosti,
že nechytla mne dosud, mrcha.

Ať uhnu před ní vlevo, vpravo,
vždy vrhne se hned v mojich stopách,
mám minulost věru dravou,
vykousla mi díry v botách.

Čím víc se snažím uprchnout,
tím víc mi na záda dýše,
ani nestačím se nadechnout,
ona už mi závěť píše.

Mou nadějí jedinou
je postavit se jí čelem,
nechť vzpomínky zahynou
v tomto mém činu smělém.

Pak snad s prázdnou hlavou
mohl bych začít od znova,
sic bych měl minulost děravou,
leč nehonila by mě po světě.

Zlé city (Tibor)

V mém srdci se tiše krčí
mé dřívější city,
z kouta na mě vile vrčí,
mezi nimi i ty.

Brzy zaútočí hbitě,
zvítězí a mně nezbude,
než zase říct "chci tě"
a tím zaplést se do tvé sítě.

Však já nenechám se dopadnout,
radši vypustím svou duši,
i kdybych měl zbraně skout
a to zrádné srdce probodnout.

Pak těch citů ozvěny
zaniknou v řinčení oceli,
a já bez nich svoboden
konečně uvítám nový den.